DJKT: Plzeň 1953, jen pro ten dnešní den ...

Pokud sedíte v divadle vedle pamětníků skutečné události, kterou formou fikce velmi sugestivně ztvárnili herci na scéně, jejich slzám dojetí na konci představení nemáte důvod nevěřit - Plzeň 1953, jen pro ten dnešní den...

Platilo to i při světové premiéře autorského a částečně dokumentárního komorního dramatu „Plzeň 1953“. Představení pojednává o událostech souvisejících s měnovou reformou a následným potlačením protikomunistických nepokojů v Plzni na přelomu května a června roku 1953. Slzy, které se zaleskly (nejen) v očích lidí, kteří na vlastní kůži ve zmiňovaném roce prožili šok z měnové reformy, kterou komunistické vedení země ožebračilo své vlastní obyvatele ze dne na den, a závěrečné standing ovation na Malé scéně Nového divadla v Plzni jsou tou nejlepší pozvánkou k návštěvě dalších repríz tohoto emočně velmi silného představení.

V dramaturgii Vladimíra Čepka, který přišel do Plzně z ústeckého Činoheráku, a realizací autora a zároveň režiséra hry Plzeň 1953, zkušeného slovenského scenáristy Jána Šimka, získala Malá scéna skvělé představení, které by rozhodně nemělo zůstat v repertoáru plzeňské činohry v roli Popelky. Inscenace, která vychází ze studia historických pramenů a ze vzpomínek pamětníků či jejich potomků, ukazuje divákovi dopad těchto smutných historických událostí v divadelním prostředí. Na příběhu herce plzeňského divadla Bohumila Vávry (1916-2007) hra odhaluje nejen zmar a bezmoc hlavního, a v tomto případě, i nechtěného hrdiny, ale i osudy ostatních v době tříbení charakterů, hospodářské krize komunistického režimu a absurdity 50. let minulého století.

O autorovi

 Ján Šimko patří k těm autorům a režisérům, kteří se historií československých dějin zabývají ve svých předlohách divadelních inscenací dlouhodobě. A úspěšně. Pracuje nejen s moderní historií, do svých inscenací zapracovává osobní vzpomínky nebo dobové autentické materiály. Vystudovaný psycholog a absolvent Vysoké školy múzických umění v Bratislavě v oboru divadelních věd je mimo jiné spoluzakladatelem generačních autorských divadel M.U.T nebo Tucet, pracuje jako dramaturg mezinárodního festivalu Divadelná Nitra či pro slovenský rozhlas a televizi. Z jeho tvorby zmíním inscenace Steel My Heart a Petržalské príbehy, velmi oceňovaným projektem bylo i šest divadelních inscenací divadel z postkomunistických zemí se souhrnným názvem Paralelní životy, který odhalil divákovi praktiky tajných policií a státních bezpečností.

O historii

Měnová reforma československé koruny z roku 1953 byla provedená 1. června 1953. Tehdejší komunistická vláda její realizací znehodnotila měnu ve snaze vypořádat se s přídělovým systémem, zastavit černý trh a také snížit poměr poptávky vůči chudé poválečné nabídce. Byla prezentována jako „vítězství pracujícího lidu a úder buržoazii“, ovšem reálným důsledkem bylo znehodnocení úspor, propadnutí vázaných vkladů všeho obyvatelstva a pokles jeho životní úrovně. Pro násilné potlačení protikomunistických nepokojů, které proběhly v Plzni počátkem června 1953 a o němž „strana a vláda“ záměrně neinformovala až do listopadu 1989, lze užít termín Plzeňské povstání. Bylo důsledkem hospodářské krize, do které zemi přivedla politika KSČ, a zejména měnové reformy, schválené 30. května 1953. Ta zbavila většinu společnosti úspor a omezila výhody doposud silně podporované dělnické třídy, která se po těchto událostech následně postavila proti režimu. Plzeňské povstání bylo největší z více než 130 stávek a nepokojů, které se v Československu ve dnech 2.– 5. června 1953 odehrály. V Plzni se do povstání zapojilo na 20 000 lidí, kteří na necelý jeden den ovládli značnou část města a veřejných institucí. Až ve večerních hodinách potlačily nepokoje zaměstnanců Škodovky (přejmenované na Závody V. I. Lenina) přivolané ozbrojené posily. Během tohoto vyjádření nesouhlasu s režimem bylo na obou stranách zraněno na 250 osob, dalších 351 osob bylo následně odsouzeno v politických procesech, proběhla vlna represí, čistek, propouštění, nuceného zabavení majetku a vystěhování „nespolehlivých živlů“ do pohraničí. Tresty se pohybovaly v rozmezí 6 měsíců po neuvěřitelných 14 let… Na druhé straně byl komunistický režim, kterému reálně hrozilo vnitřní zhroucení, donucen k určitým ústupkům, které vedly ke zvýšení životní úrovně obyvatelstva a které v konečném důsledku stabilizovaly jeho vládu.

O představení

 Za odborné spolupráce dramaturgů Vladimíra Čepka a Marie Caltové s historikem Jakubem Šloufem vzniklo divadelní představení, které lze považovat za poměrně obtížnou látku pro obyčejného a nezasvěceného diváka. Mimo skvělých hereckých výkonů v čele s Martinem Stránským, které velmi reálně ztvárňují různé charaktery postav v oné nelehké době v tehdejším souboru DJKT v Plzni, musí divák vstřebat i historické souvislosti a dobové záznamy, které jsou interpretovány nejen slovně, ale i obrazově pomocí videoprojekce.  Poněkud industriální scéna a kostýmy Andreje Ďuríka, které vytvářejí dobový paradox při nácviku klasického Goldoniho kusu Lhář v operetním ansáblu plzeňského divadla, kam je hlavní hrdina, kriticky se vyjadřující ke směřování divadelního repertoáru po únoru 1948 přeřazen, ačkoliv nikdy předtím nezpíval, zdůrazňuje absurditu komunistické ideologie vnášené do uměleckého světa. Archetyp lháře, který je přepracován soudobou propagandou do prostředí dělnické třídy a se kterým se jeho představitel celkem logicky nemůže na jevišti ztotožnit, naprosto věrohodně hraje vždy velmi přesvědčivý Martin Stránský. Příběh, který postupem času poodhaluje různé úhly pohledu na osudy dalších postav při inkriminovaných událostech v Plzni, včetně zmínky o úmrtí tehdejšího režiséra DJKT Zdeňka Hofbauera (v letech1948–53 ředitele plzeňského divadla), eskaluje až za hranice morální odpovědnosti jedince a nespravedlnosti tehdejšího režimu, kdy je herec Vávra, udaný StB svými kolegy, odsouzen za účast při protikomunistických nepokojích na 1,5 roku vězení, zbaven občanských práv s doživotním zákazem umělecké činnosti. Souběžně se odvíjí i další, často velmi tragické, osudy dalších postav. Ať již zmiňovaného a režimu poplatného režiséra Hofbauera v podání Zdeňka Muchy nebo ambiciózního, kariéristického, stranicky uvědomělého, ovšem nepříliš talentovaného, Jana v roli Artecchina, kterého hraje Jan Maléř. V pozadí ovšem nezůstávají ani herecké výkony Apoleny Veldové a Jany Kubátové v obou ženských rolích, které divákovi připodobňují naivitu, strach a zmatek, které přinesl sled těchto událostí do jejich hereckých i osobních životů. Konec představení už jen zkratkovitě glosuje osudy perzekuovaného herce, který byl omilostněn až v šedesátých letech prezidentem Novotným, a mohl se vrátit zpět ke své milované profesi. S ohledem na odkaz celé hry, který připomíná bezpráví komunistického režimu a lidskou bezcharakternost, ztrátu vlastní identity a historické paměti národa včetně apelu na udržení morálních hodnot ve společnosti, je toto divadelní představení rozhodně víc než uměleckým připodobněním historické události. Pro dnešní dobu je určitým mementem, které by mohlo a mělo z inscenace vyplynout i pro současného diváka.

O tvůrcích

Autor scénáře a režisér Ján Šimko ke své hře uvádí: „Vzpomínky na historické události  se stávají východiskem pro analýzu způsobů, jakými konstruujeme a vyprávíme historický příběh. Je to reflexe role umění a funkce historické paměti. Inscenaci je možné číst na vícero úrovních – jako příběh zainteresovaných jedinců, jako reflexi možností divadla při analýze historické události nebo grotesku o paměti."

Vladimír Čepek dodává: „Náš příběh není v žádném případě záznamem reality, ačkoliv vychází ze skutečnosti a postavy mají reálné předobrazy. Jeden příklad za všechny. Goldoniho Lhář se v Plzni skutečně zkoušel, ale nikoli v roce 1953, nýbrž v roce 1949, ne v činohře, ale v operetě a režíroval ho Oldřich Nový a ne Zdeněk Hofbauer. Příběh nebyl v žádném případě dobově aktualizován do dělnického prostředí jako v naší inscenaci.“

O reprízách

Reprízy a tudíž možnost toto představení zhlédnout na vlastní oči najdete na webu  DJKT v Plzni.

Nejbližší termíny:7. 11., 14. 11., 15. 11., 17. 12. 2015

DJKT Plzeň - Plzeň 1953 (jen pro ten dnešní den)

O známkování

Pokud bych mohl návštěvu představení doporučit, učiním tak velice rád. Inscenace sice odkazuje na šedesát let staré události, ale vzhledem, k nevypořádání se se zločinností komunistického režimu a všem jeho následkům pro tisíce obyčejných lidí, vnímám toto představení jako pokus o kombinaci umělecky ztvárněné retrospektivy a historického flashforwardu, které by mohly a měly zaujmout nejen mladší generaci, ale i ty, kteří nadále tiše a alibisticky přihlížejí dění okolo sebe ve slepé a zhoubné víře, že jich se to vlastně netýká.

Mám-li této premiéře vystavit vysvědčení podle nastaveného modelu, potom by vypadalo takto:

Ján Šimko a kolektiv – Plzeň 1953 (jen pro ten dnešní den)

Malá scéna Nového divadla v Plzni; premiéra 31. 10.  2015

Představení: Prospěl s vyznamenáním