Blietzkrieg Bop aneb beat pátý Ramone

Osmdesátá léta se přehoupla do své druhé poloviny, socialistický moloch se pomalu začal otáčet ve slepé uličce, Michal David se svou partou „stejně kvalitních a nezávadných umělců“ rozněžňoval československou mládež svými spartakiádními Poupaty a mně sotva tak uschnul inkoust v občanském průkaze (samozřejmě bez strany 17).

Den teenagera v socialistickém Československu zdaleka nepřipomínal babylon různých aktivit, které se dnes na děti a mládež valí. Škola, brigáda, hospoda, holky, sport a pro některé z nás hlavně hudba. Ve škole, v hospodě, ve zkušebně, prostě všude byla tzv. "závadná západní kultura" středem dění. Hltali jsme všechno, časopisy a plakáty potají dovezené ze západní Evropy, každou metalovou, punkovou nebo rockovou nahrávku, většinou špatně kopírovanou na audiokazetě z několikáté kopie, u těch šťastnějších na gramofonech nebo kotoučových magnetofonech našich rodičů.

Na jednom takovém mejdanu někdo do videopřehrávače zasunul VHS kazetu, na jejímž hřbětě bylo napsáno lakonické – Rock´n´roll High School. Přítomné osazenstvo se až na pár výjimek odebralo po několika minutách filmu k jistě více zábavnější činnosti, ale mně osobně tenhle, jinak komerčně naprosto neúspěšný snímek, něčím fascinoval. Ani ne tak svým typicky „béčkovým“ námětem. Byla to hudba Ramones, co se mi okamžitě vrylo do mozku. V duchu doby o které píšu jsem se začal pídit o informacích u svých „guru“, kteří mě brzy vybavili nejen dostatkem teorie, ale hlavně tím, co by měl mít každý fanoušek Ramones a punku někde na předním místě své muzikografie – debutové stejnojmenné album americké kapely The Ramones z února 1976, které kapela nahrála během pár dní s rozpočtem necelých sedmi tisíc dolarů a na kterém rozvířili Ramones poklidné vody peckami "Blietzkrieg Bop" nebo "Beat on the Brat".

Album neztratilo nic ze své energie a aktuálnost ani po téměř čtyřiceti letech. Stejně jako neméně skvělá druhá deska „Leave Home“ s písničkami „Pinhead“, „Commando“ či jedinečnou „You´re Gonna Kill that Girl“ nebo pro mnohé fanoušky téhle party možná nejlepší deskou jejich historie - „Rocket to Russian“. Už název dával v tehdejším režimu tušit problémy, ovšem nesmrtelné vypalovačky jako „Rockaway Beach“, „We´re Happy Family“, „Teenage Lobotomy“ včetně „Sheena is a punkrocker“ stály za problémy s nepružnými fízly a kulturními politruky. Kupodivu se vždycky našel někdo dostatečně rezistentní režimu a tyhle písničky pouštěl na různých čajích, diskotékách a zábavách. Navíc se hudebně nejednalo o bůhvíjakou složitost, takže se kapela Ramones stala inspirací pro generace muzikantů po celém světě,kteří různým způsobem šířili její odkaz i za železnou oponou, tehdejší Československo nebylo výjimkou. A tak jsem mohl společně s dalšími šestnáctiletými snít (nesplnitelný) sen - být pátým „nepravým bratrem punkové rodiny“.

Ramones byla ve své době naprosto ojedinělá záležitost. Druhou polovinu sedmdesátých let v USA charakterizuje určitá hudební recese. Ovšem právě vniká nová newyorská scéna formující se okolo věhlasného klubu CBGB nebo fanzinu Punk a Ramones jsou v centru dění. Lidé totiž dobře rozumí, o čem tahle kapela z Queens zpívá, co jim chce sdělit a že s tím nijak zvlášť „nemaže“. Čtveřice kluků – Joey, Johnny, Dee a Tommy – brzy nachází cestu k širokému publiku nejen doma v Americe, ale i v Evropě. Týpci v rozervaných riflích, černých kožených bundách, laciných teniskách a s delšími vlasy na mikádo ala „kastrol“ brzy zbavují punk jeho typické „nasranosti“ a ze systému si spíš utahují vtipnou, leckdy až komixovou formou. Jejich hudba se možná některým virtuosům a nástrojovým onanistům může zdát poměrně nekomplikovaná, ovšem i to je jen zdánlivé. Hrají zběsile rychle, hlavně na živo. Ostatně koncertují s takovou intenzitou, kterou bychom marně hledali u jiných kapel té doby. Ještě v roce 1994, kdy jsem jednou jedinkrát viděl jejich show na živo v pražské Lucerně, to byla neskutečná jízda bez zbytečného žvanění mezi jednotlivými skladbami. Prostě: „One, two, three, four“ a Hey Ho!Let´s Go!!!

Report Punk.cz: RAMONES, PLEXIS – Lucerna, Praha, 13.10.1994 

www.punk.cz/index.asp?menu=3&record=10724

Kapela skončila svou koncertní činnost v roce 1996, kdy  bubnoval Marky Ramone ( Tommy působil v kapele od roku 1978 jako manager a producent) a na basu hrál Christopher Joseph Ward (C.J.Ramone). Na posledním koncertě Ramones jako hosté vystoupila taková jména jako Eddie Vedder, Lemmy, Chris Cornell nebo Rancid. Od počátku nového milénia pak již registrujeme pouze smutné zprávy z tábora kapely, která se občas dohodla na nějakém příležitostném vystoupení (nikdy však v původní, kompletní sestavě). 15.dubna 2001 zemřel na rakovinu Joey, 5.června 2002 nachází mrtvého Dee Deeho jeho žena, když se „náhodně“ předávkoval heroinem, zhoubná nemoc dohnala 15.září 2004 i Johnnyho, Tommyho úmrtí 11.července 2014  mají všichni ještě v živé paměti. A tak jediným pozitivem tohoto období lze označit uvedení kapely The Ramones do Rock´n´rollové síně slávy v roce 2002.

 Pokud máte v životě necelou půlhodinu "sednout si na prdel" a hodit se do klidu, nabízím odkaz na Ramones - It's Alive (The Rainbow) z roku 1977.

Nemá smysl rozepisovat šířeji, co všechno kapela nahrála, kde všude a s kým koncertovala, co všechno absolvovala během své aktivní kariéry a co opravdu znamená pro celou hudební a punkovou scénu. Byly tím popsány stohy papíru a nemá smysl přidávat další prázdná slova nebo vyřčená fakta v době internetu a neselektovaného množství informací. Jen jsem chtěl po nedávné smrti posledního zakládajícího člena o téhle, pro mě srdeční a naprosto zásadní kapele, napsat pár řádek. Když člověk dospěje do životní epochy, kdy se hudba jeho mládí (která ho ovšem většinou provází věrně celý život) stane „legendární“ či „evergreenem“, měl by se s tím nějakým způsobem „vyrovnat“. Já tak činím tímto textem. Nakonec už dávno přede mnou napsal producent Rick Rubin: „Ramones vymysleli naprosto nový styl hudby. Po Ramones už hudba nebude stejná“. V mém případě, v mém životě, i tom hudebním to platí více než čtvrt století. Odkaz Ramones žije dál a já si stejně jako před 25 lety mohu dál snít o tom, jaké by to bylo, být pátým členem "rodiny" Ramones.