Čtvrtek 12. prosince 2019, svátek má Simona
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Čtvrtek 12. prosince 2019 Simona

FeNoMen #2: Esther Abrami - Hudba je můj další jazyk

2. 06. 2019 2:00:22
Povídání s francouzskou houslistkou Esther Abrami sice uvízlo déle na půlové pomlce, ale možná zdánlivě křehkou, ovšem nesmírně ambiciozní mladou umělkyni jen tak nic nerozhází, donc allons ensemble, découvrir elle liberté, oui?

Jméno: Esther Abrami

Datum a místo narození: 16. října 1996, Marseille, France

Stav: svobodná

Výška a váha: 162 cm, konfekční velikost XS

Vzdělání: profesionální hudebnice a houslistka- Aix-en-Provence Conservatoire, Francie (absolvovala 2011), Chetham's School of Music, Velká Británie - profesor Jan Repko (2015), Royal College of Music,Velká Británie - v současnosti dokončuje bakalářské studium pod vedením profesora Leonida Kerbela (od roku 2015)

FenoMen téma: žena s přirozeným hudebním talentem od raného dětství, sólová houslistka s kontinuálním uměleckým progresem, inovátorka a nastupující hvězda světové, nejen klasické hudby

Největší hudební úspěch kariéry: historicky nejmladší houslový lektor orchestru Yorkshire Young Sinfonia 2017 ; Individuální ocenění: Vatelot Rampal Violin Competition 2009, Prize for Strings, Ida Carroll prize 2015, Series "The Arts of Strings, Arts of Instrumental Performance Concert 2016, Honorable mention, Rising Stars Grand Prix International Music Competition Berlin 2016, IMKA International Music Competition 2017 - 1. cena, International Music Competition Salzburg Grand Prize Virtuoso 2016, Golden Classical Music Awards International Competition 2017 - 3. cena

Umělecká spolupráce: jejím dlouholetým mentorem je houslový profesor Jan Repko, v současnosti hraje pod dohledem profesora Leonida Kerbela, spolupráce s dirigenty jako Peter Schuhmayer, Jac Van Steen, Tom Hammond nebo Paul Mann, s fenomenálními houslisty a hudebníky jako Shmuel Ashkenasi, Charlie Siem, Alexander Markov, Regina Carter, Lewis Kaplan nebo hudebními skladateli Nimrodem Borensteinem či Paulem Ibbotsonem

Housle a hudební příslušenství: hraje na housle Carla Giuseppe Testoreho z Milána, slavného výrobce hudebních nástrojů s tradicí od roku 1700, značka Giovanni Grancino, svými úspěchy získala sponzoring a možnost hrát na housle jako Stradivarius, Amati, Ceruti, od houslařských firem Florian Leonhard Fine Violins nebo Tarisio Auction, dalšími kmenovými firmami jsou D'Addario Strings, Beaumont Music, Leatherwood Bespoke Rosin nebo Wmutes

Styl oblékání: má v oblibě různé módní styly a trendy, od obyčejných věcí po výrobky luxusních značek Lancôme, Daniel Wellington nebo The Kooples, jako modelka a umělkyně spolupracuje s řadou světových fotografů a vizážistů

web, links

Esther Arami Facebook;Esther Arami You Tube;Esther Arami Instagram;Esther Arami - web

Vivaldi, Verdi, Beethoven, Gershwin s Ravelem. A spousta dalších autorů a skladatelů klasické hudby patří dlouhodobě do mého velmi širokého playlistu. Nejen já si “klasikou” čistím hlavu. Staletími utvářenou formou, dynamickou kompozicí a rozličnou intepretací vyvažuje klasická hudba, naprosto spolehlivě, všudypřítomný hluk a zvuky civilizace, kvanta mluveného slova a produkci ostatních hudebních žánrů. Vhodné dávkování a “konzumace vybraných opusů ze širokého menu”, přináší posluchači, mimo “pastvy pro uši”, oproštění se od psychologické ruminace, možnost psychické regenerace, meditace či introspekce. Bez rozptylování mysli, s vnímáním textu, zpracováním vizuálních vjemů a dalšího balastu, dokáží mnohdy jen instrumentální, ovšem geniální, kompozice hudby prostoupit do lidského nitra. A podobně jako spontální remise dokáže, alespoň dočasně, vytvořit neuchopitelný časoprosotor, patřící pro tyto chvíle pouze každému z nás. Už od starověku je “vážná” (dále již jen klasická) hudba nedílnou součástí kultury západoevropských civilizací. Již při velmi povrchní analýze její historie (se všemi extenzemi a intenzemi, od renesance, přes baroko, klasicismus, romantismus až k dnešní “moderně”) dojdeme k poznání, že tomuto hudebnímu směru po staletí dominují muži. Z historického kontextu pozice obou pohlaví zcela logicky. Nedávno sice francouzská ministryně kultury Françoise Nyssenová představila program na vyrovnání platových rozdílů a “narušení” mužského monopolu řízení a vedení na poli klasické hudby a kultury obecně, ale to je spíše jev ojedinělý. Nadále lze situaci žen v kulturní sféře civilizovaného světa přirovnat ke kuchyni. Ženy mají téměř 70% podíl na návštěvnosti, počet úspěšných uchazeček o studiu na uměleckých školách každoročně stoupá, najdeme je v orchestrech i na jevišti. A zcela jistě rádo, a velmi dobře, vaří více žen než mužů. Přesto je ovšem marně hledáte na postech skladatelek, šéfdirigentek či uměleckých ředitelek - stejně jako je nenacházíte na pozicích šéfkuchařek renomovaných hotelů a restaurací.

Mladá francouzská umělkyně s přirozeným talentem od raného dětství, sólová houslistka s kontinuálním uměleckým progresem a nastupující hvězda světové klasické hudby. Tak lze ve stručnosti charakterizovat druhého hosta. kterého v projektu FeNoMen představím. Dvaadvacetiletá Esther Abrami, excelentní houslistka, historicky nejmladší sólistka a lektorka výjimečného mládežnického britského orchestru Yorkshire Young Sinfonia, která mimo nepopiratelné hudební úspěchy působí velmi úspěšně i na poli marketingu a distribuce klasické hudby mladým lidem po celé planetě. Prostřednictvím nových médií, technologií a internetu popularizuje a propaguje nejen sebe, ale zároveň podporuje a přibližuje svojí generaci “klasiku” jako žánr, který bývá velmi často vnímám jako “nudný, až nesnesitelný šmidlání”.

Co úspěšná, mladá umělkyně považuje za svůj dosavadní největší životní úspěch?

Esther: Řekla bych, že mým největším osobním úspěchem je, že i díky mojí práci lidé objevili a nadále objevují klasickou hudbu. Slyšela jsem tisíckrát lidi kritizovat, že mladí lidé neposlouchají klasickou hudbu, nelíbí se jim a nepřijdou koncerty klasické hudby.

Tak s tím se bohužel víceméně dá souhlasit, nemyslíš?

Esther: Asi ano, ale kupříkladu všechna má čistě hudební a koncertní videa na sociálních médiích a internetových kanálech viděli statisíce lidí. Na internetu mám nyní více než sto tisíc odběratelů a fanoušků a osmdesát procent z nich je mladších třiceti let! Snažím se s nimi komunikovat a dostávám každodenní zprávy od mladých lidí, kteří mi píší, že mají rádi klasickou hudbu.

Absolvování umělecké školy v pouhých čtrnácti letech považuji za obdivuhodné. Byla hra na housle jasná volba nebo přišlo na řadu rozhodnutí?

Esther: Už jako velmi malé dítě jsem věděla, že chci hrát na housle. Nikdy jsem si nepředstavovala, že bych dělala něco jiného.

Existuje jednoduchá definice nebo nějaký obecný návod jak být houslový virtuos?

Esther: Tvrdá práce je samozřejmě daná a neškodí být hlava otevřená.

Uplynulo více než 25 let od výzkumu týmu Dr. Rauschera, ve kterém zjistili, že deseti minutový poslech Mozartovy klavírní sonáty K448 vede k nárůstu skóre v části Standford-Binetova inteligenčního testu. Myslíš si že poslech klasické hudby zvyšuje inteligenci?

Esther: Ano, samozřejmě (úsměv). Veškeré umění zvyšuje inteligenci. Já například ráda v klidu pozoruji obrazy a snažím se vždy pojmenovat pocity a to, co mi to říká.

Tématu hudba a emoce je v současné době věnována velká pozornost napříč různými obory. Slavný český herec a komik Vlasta Burian pronesl myšlenku, že hudba je malba, na kterou se lidstvo musí dívat ušima. Dokáže hudba vyvolat lidské emoce snadněji než-li obyčejná řeč?

Esther: Nejspíš nelze přesně určit, zda je hudba vnímána různě podle nálad a lépe srozumitelná než mluvené slovo. Ani různé vědecké studie neprokazují podstatné rozdíly ve fungování mozku při vnímání hudby nebo jazyka.

Je pro tebe hudba symbolem lidské pospolitosti a víceméně společným jazykem?

Esther: Pro mě osobně je hudba další jazyk. Bez bariér ho mohu používat jako prostředek pro příjem a přenos emocí, informací, snů nebo přání..

Konzervativní milovník klasické hudby nejspíš nebude souhlasit, ale dnešní doba vyžaduje od všech uměleckých směrů nové horizonty či neobyklé a neotřelé přesahy. Prezentace a poslech klasiky zatím nepotřebuje celkovou plastiku pro 21. století, ale nutným změnám, efektivní adaptabilitě a novým možnostem by se celá scéna opravdu bránit neměla. Nositelem změn v kornatějící scény klasické hudby, se současnou reflexí vlastní pozice a snahou žánru o zvýšení sociální koheze, by se mohl jevit nejnadějněji technologický i intepretační upgrade klasických houslí.a s tím spojený hudební formát či styl, nazývaný Electric strings nebo Electric violin. Jedná se o housle, které jsou primárně vyrobené a vybavené pro elektronické snímání zvuku nástroje snímačem, následně svedeným do jakéhokoliv zesilovače a možností nadále signál upravovat přes další efekty.. Tato technologie není ovšem výstřelek nejmodernější hudební výroby. Se snímáním a elektronickým zvukem houslí se můžeme setkat již ve dvacátých letech minulého století. Nikoliv v klasice, ale v jazzových, swingových a bluesových kompozicích pro housle si Grappelli, Warlop, ale především Stuff Smith, se snímaným, zesíleným nebo přebuzeným zvukem houslí experimentovali a používali na nahrávky, dnes více než osm desítek let staré. Dívčí seskupení typu Escala nebo Bond, ale především anglický houslista Nigel Kennedy, vzdorují současné konformitě světa klasické hudby po svém a jsou momentálně “trendy”. Historicky komerčně nejúspěšnější houslista všech dob a vášnivý příznivec birminghamského fotbalového klubu Aston Villa, s výstředním účesem a ve fotbalovém dresu, koncertuje kdekoliv a pro jakékoliv publikum. Ačkoliv se pražský koncert jedenašedesátiletého punkera světové klasiky v někdejším “Pakulu” opravdu nevydařil, hraje Nigel technicky lépe, než mnoho jiných ve smokingu. Hudbu osobitě intepretuje v různorodých prostorech, s nástrojovou variabilitou bez rozlišení hudebních žánrů ve flexibilní energické pódiové show. Což lze považovat za důkaz, že klasiku lze nenásilně stylizovat do soudobého hávu, popularizovat ji všemi dostupnými prostředky a inovativně ji přibližovat širšímu a mladšímu publiku. Se zdravým respektem k autorů,m a tradicím a vždy s důrazem na vysokou kvalitu uměleckého a instrumentálního provedení. Ovšem bez společenské povrchnosti, uniformity a škrobenosti límečků, motýlků nebo volánků, dnes spíše charakteristických pro spolčení tradicionalistů či nedůtklivců s komplexem superiority, předstírajících “bezprostřední zájem a neutuchající vášeň”, v chladných koncertních sálech a operních scénách.

Co říkáš tomuhle způsobu prezentace klasické hudby?

Esther: Díky Nigelu Kennedymu se The Four Seasons od Vivaldiho staly populárními jako popová píseň a mnoho lidí, kteří by se nikdy neúčastnili klasického koncertu, tento kus objevili! To vždy byl a je jeho způsob, jak rozšířit klasickou hudbu mezi nové a mladé lidi, ale není to jediný způsob.

Máš na to jiný recept?

Esther: Ano. Prostřednictvím sociálních sítí a médií jsem si vybrala poněkud jiný způsob, jak rozšířit klasickou hudbu mezi mladými lidmi a funguje to také.

Jak tedy nejpříměji představit klasiku jakémukoliv současnému publiku?

Esther: Myslím si, že se během doby klasická hudba odcizila širšímu publiku a vzdálila mladým lidem. Postupně a kousek po kousku. Klasická hudba a její koncerty byly, a obvykle nadále jsou, synonymem pro “zábavu” osvícených milovníků hudby a intelektuálů v koncertních sálech z baldachýnem na zdech. A to je potřeba změnit.

Klasika je z podstaty své existence a hudební formy málo variabilní žánr. Pokud nefungují vzájemné vazby mezi všemi složkami, tak ani technická ekvilibristika sólisty, při virtuózní hře na nástroj, náročné publikum nepřesvědčí. V čem se může jeden houslista odlišit od druhého? Kudy vede cesta z průměru k úspěchu?

Esther: Každá lidská bytost je unikátní originál. Takže stejně tak všichni hudebníci nebo umělci. Čím více umělec vyjadřuje svou osobnost prostřednictvím techniky a dokonalostí hry na svůj nástroj, tím více je patrné, že se odlišuje od těch ostatních.

Poslech hudby se transformoval. Klidový rituál poslechu LP na Hi-end audio systému rozemlela stále rychleji se točící kola světa moderních technologií na kvantitativní MP3 torza hudby pro mobilní telefony. Je pro tebe přijatelný vývoj?

Esther: Je to přijatelný progres. Ať se ti to líbí nebo ne. Každý vyrostl ve své době, ale žít musí současností, v dnešním světě. Díky technologiím je hudba snadno přístupná všem.

Měla jsi možnost hrát, studovat a pracovat pod vedením profesorů a dirigentů světové extratřídy. Shmuel Ashkenasi, Charlie Siem, Paul Mann, Jac Van Steen či profesor Royal College of Music v Londýně Jan Repko, to je opravdu vybraná společnost. Moje otázka ovšem bude směřovat spíše na tvé vrstevníky. Kteří mladí houslisté jsou v současnosti na dobré cestě stát se nástupci Heifetze, Oistracha nebo Yehudi Mehunina?

Esther: Momentálně asi není nikdo na cestě stát se Heifetzem, Oistrachem nebo Yehudi Mehuninem. Všichni byli naprosto unikátní jako umělci i jako osobnosti ve své době, v tomto světě. Jako každý z nás, ale oni udávali trend. Takže se jen můžeme divit, proč Jascha Heifetz, třicet let po smrti, dokáže zapůsobit na posluchače dnes stejně jako během svého života nebo se ptát, čím a proč dokázal Yehudi Mehunin ovlivnit hudbu a zanechat v ní stopu téměř po celé dvacáté století. Co z nich dělá ty nejlepší světové interprety?

Asi mi nezbývá, než se ke tvé otázce připojit. Takže v čem tedy hledat jejich dosud nepřekonatelnou pozici?

Esther: Je to pouze jejich hráčská virtuosita? Nebo velmi náročný repertoár, který zdůrazňuje jejich hudební identitu? Efektní projev a efektivní komunikace s publikem? Myslím, že těch příčin je několik a nepochybně dodnes fungují v ideální poměru všechny najednou. Všichni byli velcí, světoví houslisté, kteří se stali lídry ve svém oboru. Jejich umění se stalo společenským fenoménem, který vzkvétal ve specifickém historickém a kulturním kontextu, ale nadále trvá.

Ve francouzském jazzu existuje rituál. Skvělý houslista Michel Warlop kdysi svůj nástroj předal Stéphanu Grappellimu, jako svému následníkovi. Grappelli housle později věnoval Jean-Lucovi Pontymu a nakonec skončily u Didiera Lockwooda. Ten nedávno zemřel. Prosazoval "emancipaci houslí" od jejich tradiční funkce v klasické hudbě a jeho fúze a multižánrové projekty měly až muzikologické parametry. Co tvoje zkušenosti s hudebními fúzemi a francouzskou houslovou jazzovou školou?

Esther: Ano. Emancipace houslí pro mě znamená možnost otevření hudebního prostoru, ve kterém jsem byla vychována a trénována, a to je klasická hudba. Postupně začít klasiku představovat civilněji a odstraňovat bariéry mezi klasickou hudbou a jinými druhy hudby, jako je tradiční hudba nebo jazz. To může pomoc nejen žánru, ale i každému umělci. Fúze s jinými styly dokáže otevřít naši klasickou hudební mysl neuvěřitelným způsobem.

Předpokládám správně, že mluvíš z vlastní zkušenosti?

Esther: Ano. Když jsem měla své první jazzové lekce s Reginou Carter, cítila jsem se poněkud ztracená a nepříjemně uzavřená, protože mnoho mých klasických návyků bylo spíš na škodu. Včetně snahy o dokonalost tam, kde je to zbytečné. Musela jsem od toho všeho oprostit. S čistou hlavou začít naslouchat, naučit se jiné způsoby jak hudbu vnímat. Musela jsem začít hledat nové nápady a upravit svou hru, zbytečně o všem nepřemýšlet, jen se vcítit do hudby a najít v ní radost. Tato výrazná zkušenost navždy změnila můj způsob prezentace, techniku a styl hraní. Bylo to tak zásadní, že to dokonce ovlivnilo i klasické kusy, které dodnes hraji.

Kterou slavnou postavu dějin hudby bys pozvala na večeři, jaký by byl důvod a co bys uvařila k jídlu? Můžeš vybírat bez limitu.

Esther: Ráda bych si pozvala večeři Yehudi Menuhina. Nejen proto, že ho obdivuji jeho kariéru houslisty, ale také si ho vážím za to, jak žil a co dělal, za jeho lidsky obyčejné vlastnosti. A já bych mu raději nic nevařila. Takže bych to zařídila jinak, abychom neztráceli čas a zbylo nám více prostoru na povídání a poslech hudby. Možná by nakonec souhlasil i s chatováním (úsměv).

Můžeš definovat rozdíl mezi tím dělat hudbu pro radost a statusem profesionálního umělce?

Esther: Tyhle dvě cesty, tyto dva způsoby hraní pro mě nikdy nebyly oddělené. Od samého začátku hraji pro radost a mám z hudby potěšení, ale mým jediným cílem vždy bylo stát se profesionálem. Až do teď jsem vždycky hrál pro radost a s radostí. A to je i hlavní důvod, proč jsem tak náročná na přesnost a techniku. Čím lépe hraji technicky, tím lépe se cítím a na oplátku mám upřímnou a větší radost z hudby.

Dokážeš hudbou odplavit prach a chmury z každodenního života pokud je jeho pravidelnou součástí?

Esther: Haha! V mém každodenním životě není žádný prach ani opar. Podívej na mém You Tube kanále na video “14 hours practise with me”(smích).

Zeptám se jinak. Dokážeš hudbu, alespoň na chvíli, vypustit ze svého života?

Esther: Praxe je nejdůležitější aspekt v mém oboru, takže cvičení a hra na nástroj jsou pravidelnou součástí mého běžného dne. Řekněme, že šest dní v týdnu patří hudba do mého života a potom si si vždy vezmu den volna.

To zní jako přísný režim a denní dril v armádě. Opravdu seš na sebe tak přísná?

Esther: To ne (úsměv). Obvykle si vytvářím plán podle toho, co připravuji nebo podle toho, co mě v blízké budoucnosti čeká. Když se připravuji na koncert, je ti jiné, než když mám před sebou nahrávání nebo lekci či koučování. Vždy vyvažuji tvrdou práci na sobě a své hře s jinými aktivitami, aby byl můj každý den co nejpohodovější, bez stresu a vždy si najdu čas, abych se mohla věnovat své rodině a měla čas na přátele.

Tak to se mi ulevilo a mohu se tedy zeptat, máš-li ráda i jiné umělecké formy. Co ty a literatura, divadlo, kino nebo tanec?

Esther: Mám ráda obrazy, zajímá mě malířství, malování. Takže mnoho času trávím v muzeích a galeriích. Tedy tak často, jak jen mohu. A velmi často se svou mámou, která je profesorka a historička umění.

Zkoušíš sama tvořit nějaké výtvarné počiny? Máš nějakého oblíbeného malíře?

Esther: To spíš ne(úsměv). Můj oblíbený malíř je J.M.W. Turneri. Miluju způsob, jakým způsobem v jeho dílech vypráví barvy a kompozice příběhy na plátně. Mým nejoblíbenějším obrazem je The Boje Temeraire. Můžu se na něj dívat věčnost.. Naštěstí to je možné, protože je vystaven v Národní galerii a já bydlím v Londýně!

A pokud se ještě vrátím třeba k literatuře?

Esther: , Ano, mám ráda knihy. vždy mám nějakou v tašce. Literatura je nedílnou součástí, miluju poezii, konkrétně francouzského básníka Jacquese Preverta, moje nejoblíbenější báseň se jmenuje Barbara. Vlastně mám opravdu ráda všechno, na co ses ptal. Divadlo, dobrý film v kině i tanec.

Narodila ses ve Francii, pracuješ často v USA, žiješ v Londýně. Kde jsi skutečně doma a co pro tebe znamená zázemí domova?

Esther: Já se cítím doma kdekoliv na Zemi(úsměv). Moji rodiče říkají: „Když jsme spolu, jsme doma všude“. A čím více času v životě ubíhá, tím více si uvědomuji, co tato věta opravdu znamená.

Kde bys jednou chtěla žít? Máš takové místo?

Esther: Jé, tak to ještě nevím (smích).

Okay. Hudba údajně nemá hranic. V životě je to bohužel spš naopak. Vnímáš společenské a sociální rozdíly v různých koutech Země?

Esther: Nemyslím si, že mezi životem na této planetě jsou sociální rozdíly. Láska, přátelství, rodinné vztahy jsou naprosto stejné. Stejně jako problémy obyčejných lidí, především v životní úrovni. Tragédií ovšem je to ignorovat.

Máš pocit, že se současný svět polarizuje a radikalizuje? Jsou tyto, mnohdy záměrně medializovaná témata, jako konfrontace kulturních hodnot, náboženství, životního stylu, uprchlická krize nebo politická, sociální a vojenská situace ve světě, opravdu tak konfliktní nebo je to pouze strategie mocných a bohatých, ve hře o nadvládu, výhodnější pozici a vyšší zisk?

Esther: Tak na to přesně odpovědět neumím. Ale myslím si, že pokud by válka negenerovala tak obrovský zisk a nebyla dobrým byznysem pro mocné, tak by se nejspíš z těch uváděných důvodů nevedla a konflikty by se tímto způsobem možná ani nevyvinuly..

Cítíš se v dnešním světě okolo sebe svobodná? Myslíš si, že je svoboda lidského ducha a mysli, svobody slova,tisku nebo náboženského vyznání, pro současnou konzumní majoritu důležitá hodnota a součást života?

Esther: Za sebe říkám ano. Svoboda mysli a ducha vždy vyžadovala odvahu, v jakékoli společnosti a kdykoliv.

Hraješ na housle z italské dílny Carla Giuseppe Testoreho z Milána. Kolik máš v současnosti k dispozici nástrojů?

Esther: To je různé. Mám několik nástrojů. Ale většinou firmy zapůjčují speciální housle umělcům na koncerty a turné. Vždy, když hraju na takový nástroj, držím housle, na které jsem nikdy předtím nehrála, tak se snažím nástroji naslouchat a pochopit, co mi chce říct.

Existuje nějaká story ke tvým prvním houslím?

Esther: Vlastně ano. Měla jsem zvláštní vztah se svými prvními houslemi, na které jsem začala hrát. Byl to “půlky” a já jsem je pojmenovala „Mosquito“. Když jsem hrála na soutěžích nebo zkouškách, měla jsem pocit, že jsou živé, pomáhají mi a bojují se mnou o vítězství! Od té doby jsem já a moje housle jeden tým.

Malá anketa: Čajkovskij: Houslový koncert D dur, op. 35, Paganini: Houslový koncert D dur, č. 1, op. 6, L. van Beethoven: Houslový koncert D dur, op. 61 nebo Dvořák: Houslový koncert a moll, op. 53. Který koncert z nabídky mi zahraješ? Který houslový part je tvůj nejoblíbenější?

Esther: Určitě Dvořákův houslový koncert a moll. Krásná a vznešená hudba, můj oblíbený kousek je hlavní téma, má v sobě tolik hrdosti a hrdinství! V téhle hudbě si houslistův interpretační styl musí porozumět s charakterem skladatelovy hudební řeči v ideálním souladu.

Kdybys měla vzít tři věci na pustý ostrov, které to budou? A proč?

Esther: Housle, knihu a papír s tužkou..

Biologický determinismus je základem pro teorie rasismu, kulturní determinismus by měl naopak zdůrazňovat univerzálnost dědičných základů kultury, které překračují všechny etnické rozdíly. Který z nic preferuješ ty a proč?

Esther: Žádný. Nikdy jsem nebyla schopna pochopit, proč stále funguje rasismus a nechápu pohnutky ani mysl rasisticky smýšlejících lidí..

Souhlasíš s tím, že ženy a muži jsou dva různé živočišné druhy s paralelními světy a občasným společným průnikem? Proč ano nebo proč ne?

Esther: Nesouhlasím.

Proč? Říká se, že muž je hlava rodiny, nicméně žena je v drtivé většině případů tím krkem, který onou hlavou kroutí a otáčí tak, jak je zapotřebí. Tak jak to tedy je?

Esther: Všechny takové a podobné teorie patří do minulosti. Myslím si, že dnes neexistují žádná pravidla ani automatické rozdělování rolí. Muž a žena jsou pár, pár je tým a jejich cílem je vybudovat si šťastný smysluplný život. Bez ohledu na to, jak nebo kým je organizován.

Neomatriarchát nebo feminismus - představují tyto termíny pro tebe společenský názor, životní styl či filozofii nebo něco jiného?

Esther: Feminismus se objevil, protože práva žen byla porušena. Dokud tato situace existuje kdekoliv, feminismus najde svou roli a opodstatnění.

Jak vnímáš současnou genderovou nerovnost - nevyváženost a finanční disproporce ve svém pracovním i soukromém životě? Můžeš uvést vlastní příklad. který podpoří tvůj názor?

Esther: S ním jsem se osobně nesetkala. Pokud by se tak stalo, bylo by to pro mě něco nevítaného nebo neznámého. Ačkoliv ta situace jinde existuje a není to norma, která má být přijata nebo zavedena. Jsem žena, která se cítí jako jakýkoliv umělec a mám dost vnitřní síly na to, aby nic takového neovlivnilo mou práci a nezměnilo můj život.

Žena odolná jako muž. Souboj pohlaví o dominanci a postavení v rodině a ve společnosti určené ekonomickým faktorem. Soupeři nebo partneři? Existuje reálná možnost pro výměnu rolí mezi mužem a ženou?

Esther: Při dostatečné toleranci a respektování práv toho druhého není třeba vyměňovat si role, v rodině ani jinde.

Jaké lidské vlastnosti, povahové rysy, schopnosti a dovednosti mohou pomoci ženám pro zlepšení pozice a společenského postavení v převážně mužském prostředí?

Esther: Prvním předpokladem je zůstat a být zdravě sebevědomá. Po staletí se ženám říká, že jsou horší než muži a že si tudíž nesmějí nárokovat stejná práva. Teď se situace sice mění, ale stále je těžké získat a udržet si sebevědomí a respekt.

Umíš si představit tvůj život bez mužů?

Esther: Haha! Je těžké si to představit, ale na pár dní by to mohlo být hezké!

Autor: Jan Raus | neděle 2.6.2019 2:00 | karma článku: 6.19 | přečteno: 114x

Další články blogera

Jan Raus

Taková NE/NORMÁLNÍ rodinka

“Taková normální rodinka” byl v roce 1971 de facto prvním československým sitcomem, příběh NE / NORMÁLNÍ čtyřčlenné rodiny, vsazený do notových linek úspěšného amerického muzikálu “Next to Normal”, prozatím míří k české premiéře

26.5.2019 v 22:00 | Karma článku: 16.20 | Přečteno: 2331 | Diskuse

Jan Raus

Ten kdo neskáče (prý) není Čech

Kdo neskáče není Čech, hop, hop, hop! Kam jsme doskákali, podle koho skáčeme a komu na co ještě “skočíme” 30 let po listopadu 89? Trapného Putina na bruslích dostihla karma na koberci, ale již za pár dnů můžeme zakopnout všichni

14.5.2019 v 22:00 | Karma článku: 19.25 | Přečteno: 1557 | Diskuse

Jan Raus

MessenJah - Má stále nabito a udržuje balanc

Ačkoliv můj host patří věkově do jiné, mladší generace a hudebně do odlišného žánru, dlouhodobě shledávám na něm osobně, na jeho hudbě i na jeho postojích a názorech dosti sobě vlastního a zajímavého pro tento krátký rozhovor.

23.4.2019 v 15:40 | Karma článku: 12.20 | Přečteno: 1793 | Diskuse

Další články z rubriky Ona

Bohunka Jakubcová

Vševěd byl trpělivý a nakonec ... vyhrál!

Poslední příběh o Taře, Vševědovi, o princi-rybáři, o malém domku na pláži, o východu a o západu, o malé holčičce... Držme jim palce, ať vše dobře dopadne.

12.12.2019 v 5:00 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 45 | Diskuse

Edna Nová

Základní škola? Ztráta času!

Mám se základní školou nevyřízené účty. Lituji, že jsem se vždy poctivě učila to, co jsem měla; lituji, že jsem brala učitele jako autority.

11.12.2019 v 12:12 | Karma článku: 42.03 | Přečteno: 7010 | Diskuse

Jana Kozubíková

kOmický blog CLI.

Vánoční seznamy přání mohou mít mnoho podob. Autorem nejoriginálnějšího díla je v tomto směru můj zákonný protějšek. Ani jej tradičně neumístil za okno, ale na kuchyňský stůl pro všeobecnou informovanost rodinných příslušníků.

10.12.2019 v 21:59 | Karma článku: 14.74 | Přečteno: 329 | Diskuse

Ivana Lance

Vánoční přání

Neptám se, co by si moje maminka přála k vánocům. Hadříky, které ji vozím a posílám nosí ráda, protože jsou ode mne. Potom mi do telefonu říká, co si na sebe oblékla a kdo všechno ji to pochválil.

10.12.2019 v 15:14 | Karma článku: 18.22 | Přečteno: 424 | Diskuse

Barbora Balková

Imaginární milenci

Aneb podrobné a kolektivní zamyšlení nad otázkou: „Proč jsem si já nešťastná nevzala Pištu Hufnágla?“

8.12.2019 v 21:57 | Karma článku: 20.17 | Přečteno: 719 | Diskuse
Počet článků 86 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1790

občan ČR, zaměstnanec Českého Rozhlasu, volný novinář, ext.redaktor Divadelních Novin, Media Relationship manager v 4UM z.s, spolupořadatelfestivalu Strakonice nejen sobě 2015, textař a zpěvák kapely Z ničeho nic

Najdete na iDNES.cz