Muzikálové TICK, TICK ... BOOM! Jonathana Larsona

Tick,tick a BOOM?  “Třicítka” klepe na rameno? Paranoia? Nuda? Svědomí? Zaprášená přání, co se nepovedla naplnit? V životě, který občas nedává očekávané, a naopak nečekaně odebírá chtěné? Hora ruit. Per aspera ad astra.

Myslíte si, že je věk třicet let možné označit jako “zasraný stáří”? Pokud psal životní příběh Jonathana Larsona, amerického skladatele, dramatika a držitele Pulitzerovy ceny, syna židovských rodičů, narozeného v roce 1960 v menším městě poblíž New Yorku kdokoliv, dal mu na to nedožitím jeho třiceti šesti let tak trochu právo.

Primárně nepatřím mezi skalní příznivce muzikálů. Muzikál má, dle odborného divadelního světa, několik forem, vícero významů a může označovat několik uměleckých termínů. Muzikálový film či filmovou adaptaci muzikálu, divadelní inscenaci muzikálu, nebo muzikálové divadlo jako samostatnou uměleckou kategorii. Všechny tyto významy slova muzikál je nutno rozlišovat. Stejně jako mezi jednotlivými míčky vloženými do muzikálového osudí, které se nejzářivěji točilo v premiérách na Broadwayi ve zlaté éře muzikálu 40. až 60. let 20. století. Tehdy vznikla řada dodnes populárních děl světových skladatelů jako byli George Gershwin, Jerome Kern, Andrew Lloyd Webber či Irving Berlin. Kernova “Loď komediantů” byla milníkem v historii muzikálu jako žánru a převážně americké muzikály uvádí scény po celém světě dodnes. Ačkoliv britská tvorba jim v tomto ranku, méně okázalým a intelektuálnějším zpracováním, dlouhodobě a úspěšně konkuruje.

Český muzikálový East End

Ale nehleďme zbytečně do cizích krajů a pojďme do českých luhů a hájů. Asi navěky nesmrtelným muzikálem zůstanou, pro všechny generace“Starci na chmelu”. Banální příběh studentské lásky na chmelové brigádě opatřil režisér Rychman naprosto skvělým Vladislavem Pucholtem a Ivanou Pavlovou, uvolněné texty Vratislava Blažka velmi odvážně zhudebnilo trio Bažant - Malásek - Hála a ve filmu zazpívalo tehdejší mládí, reprezentované Zímou, Gottem, Štědrým nebo Janou Petrů. I další legendární hudební filmy, jako “Kdyby tisíc klarinetů” nebo “Limonádový Joe aneb Koňská opera”,  lze do této kategorie zahrnout, byť šlo spíše filmy, s větším podílem zpěvu a hudby. Nicméně lze, všechna tato díla ze 60. let, zahrnout do české, filmově-muzikálové, síně slávy. Dvacet let normalizačních praktik a trezorových snímků, nedůstojných socialistické kultury, “vyprodukovalo” minimum čehokoliv, snad mohu zmínit alespoň Podskalského “Noc na Karlštejně” nebo “Trhák”, co připomenu velmi rád, je folk-rockové zpracování klasického díla Ivana Olbrachta, legendární sestavou brněnské Husy na provázku. Miroslav Donutil v hlavní roli, scénář Milan Uhde a “Balada pro banditu".

Hlavní vlna tohoto žánru zasáhla Československo logicky v první polovině 90. let. Formanův filmový remake "Hair" nebo Weberův “Jesus Christ Superstar” nejprve odvysílala televize, až později vznikly jejich české divadelní verze. Českým, hudebně-filmovým počinům počátku let devadesátých, s přehledem vévodí Hřebejkova “Šakalí léta”. Mým prvním muzikálem, v roli diváka, byla Vianova “Pěna dní”. Na hudbu jazzového ekvilibristy Milana Svobody a libreto Jana Vedrala, vzniklo de facto první muzikálové představení, v Divadle ABC, s Jankem Ledeckým, frontmanem kapely Žentour a mladičkou Sabinou Laurinovou, v roli Chloe. Velmi úspěšný Ježíš si odbyl premiéru, v prvním a dodnes používaném českém překladu Michaela Prostějovského, v červenci 1994, na repertoáru Divadla Spirála vydržel čtyři sezony, odehrálo se téměř 1300 repríz a mladý český “šoubyznys” pro sebe objevil rockové zpěváky - Dana Bártu (Alice), Kamila Střihavku (Motorband), Martina Skalu, Romana Dragouna (Progres 2), Báru Basikovou (Precedens, Stromboli), Viléma Čoka (Pražský výběr, Nová růže) nebo Bohouše Josefa (Burma Jones). Díky známosti, s bubeníkem Emilem Valachem, jsem se mohl po představení v roli spokojeného diváka podívat do zákulisí celé produkce, a přivítat většinu protagonistů po jedné z repríz  na našem koncertě s jeho tehdejší kapelou KASHMIR 9:41. Legendární Vlasy přišly na česká jeviště v roce 1995, kdy jej v originále představila The Broadway Musical Company New York, českou verzi spatřilo světlo světa o rok později. Nejčastěji premiérovaná broadwayská klasika ovšem na Výstavišti neuspěla. Konec, po pouhých 24 měsících a 230 reprízách v Divadle Pyramida, způsobila především adekvace s formanovským zpracováním (značně odlišného od divadelní verze), nepřesvědčivé výkony Romana Vojtka nebo Ilony Csákové v hlavních rolích a především naprosto destruktivní snaha českého libreta oprostit se od atmosféry 60. let, hippies a antiválečného poselství, při překládání uvážlivě odhlédnout od všech dobových a historických reálií původního scénáře s naprosto lichou vizí maximálně přiblížil poetiku a obraznost textu mladým lidem konce tisíciletí…

Po této trpké zkušenosti jsem, tak trochu, na českou muzikálovou produkci zanevřel. Tedy  na dodnes nekončící řadu komerčních muzikálů - Angelika, Dracula, Golem, Monte Cristo, Kleopatra nebo další, více či méně kvalitní a komerčně úspěšné tituly.  Co tato díla divákovi nabízí? Velký rozpočet, velká výprava a PR, rádoby “hvězdné” obsazení a primární snaha o zisk. Ten ovšem, až na výjimky, většinou plyne z prodeje audiovizuálních nosičů nebo doplňkové činnosti, nikoli z ohromující a dlouhodobé návštěvnosti. Bagatelizace historických nebo velkých témat, dějové schéma: Plus/minus, dobro/zlo, naděje/smrt a láska/nenávist, ať v režii Renče, Bednárika nebo dalších. “Popveršotepectví" Borovce, sterilní unifikovanost Svobodovy kompozice, se snahou o konkurence a života schopný hit, vágní Fanánkovské uchopení tématu, rýmovačky bez ambicí na specifický tvar nebo nikdy nekončící plytkost hudby Michala Davida. K autorům, kteří i přes prvoplánovitost projektu, tu a tam, přináší alespoň minimální množství kvality, originality nebo progresu do tohoto typu muzikálové tvorby, patří duo Osvaldová-Soukup (Johanka z Arku, Robin Hood). Dalším “dojičem muzikálových scén” je Daniel Landa, který dokáže na pět tonů složit nejen píseň, ale celý muzikál. Včetně problematických (kontinuálně xenofobních) textových poselství v “Krysařovi”, mlhavé mystiky v “Tajemství” nebo údajné originality námětu muzikálu “Touha”. Letmý výčet titulů, vše v cenovém rozpětí, které pro hudby milovný pár přestavuje náklady od sedmi do patnácti stovek jen za vstupenky. Inu mainstream není zadarmo, že? 

Klasické divadelní scény nabízejí vesměs kvalitnější muzikálové produkce. Příčinu hledejme ve výběru vhodného a komornějšího repertoáru, do kterého jsou obvykle obsazováni stálí herci, kteří dokáží pracovat s charakteristickou divadelní interakcí publika v menším prostoru. Výprava a scéna jsou spíše doplňkem hereckým, pěveckým a tanečním výkonům. Produkce se většinou musí obejít bez větší mediální podpory a statisícových rozpočtů. Přesvědčit se o tom mohl i vynikající kytarista a skladatel, člen Pražského výběru, Michal Pavlíček. Jeho tři  rockově laděná, hudebně-divadelní zpracování klasických námětů, čekala nepoměrně déle na čísla návštěvnosti, která mohla být označena v Divadle Ta Fantastika za úspěšná. Jeho prvotinu “Excalibur” vidělo za šest let necelých dvě stě tisíc diváků. Libreta Karla Steigerwada nebo Marie Reslové, inspirované velikány světové literatury A. Dumasem ml. či Oscarem Wildem, dala vzniknout titulům “Dáma s kaméliemi” nebo “Obraz Doriana Graye". Poslední zastavení v této muzikálové kalvárii udělám u původního muzikálu “Nezemřela jsem... ze života Evy Olmerové”. Silný námět,  inspirovaný životem fenomenální české zpěvačky, průvodce jejím rozmanitým životem ovlivněným despotickými zásahy komunistické moci, fatálními milostnými kolizemi a následnou sebedestrukcí prášky a alkoholem. To vše za doprovodu jejích největších hitů v jazzových aranžích a velmi slušných interpretacích jejího repertoáru. Zkušenější režisér by nejspíš dokázal tohle představení ucelit a podat divákovi více jako dějově harmonický a hudební obraz ikony pop music 60. let. Zuzana Dovalová, herečka, tanečnice a zpěvačka holešovické RockOpery, stvořila režijně spíše koláž života Evy Olmerové. Za herecký výkon ovšem sklidila zasloužený respekt.

Z periferie na Broadway

Jon Larson psal a umělecky tavil do knih a scénářů svůj vlastní život. Do napsání svých nejslavnějších her prošel celou řadou profesí, při kterých ovšem nezapomínal umělecky tvořit a především užívat, nasávat a vnímat atmosféru “Big Apple”  a konce osmdesátých let. To mu později přineslo dost podnětů a inspirace, kterou zúročil při spolupráci se skladatelem Billy Aronsonem. Společně zrealizovali svou vizi, ve které hudba a nádhera Pucciniho světa La Boheme nahradila hrubost a hluk moderního New Yorku. Klasickou hudbu ovšem svěže odvála z notových linek  rocková a scénická hudba, vybroušená italština ustoupila new yorkskému slangu, tuberkulózu, smrtelnou nákazu Pucciniho doby, nahradil HIV / AIDS, východní periferie New Yorku na přelomu 80. a 90. let odsunula Paříž coby zmínku v textu, mladí a nepříliš úspěšní umělci Mark Cohen, Roger Davis, Tom Collins nebo exotická Mimi Marquez v odvozených charakterech postav La Boheme - to vše obsahuje světově slavný, rockový muzikál "Rent". Poprvé byl uveden v roce 1993 a po třech letech existence představení přesídlilo na Broadway. Premiéry v únoru 1996 se Larson nedožil, nečekaně zemřel měsíc před, příčinou byla aortální disekce. Rent se hrál na Broadwayi 12 let, kde číslo repríz překročilo pět tisíc, čímž se řadí na 11. místo v historii, představení se rozšířilo po celém světě a doposud vydělalo Jonathan Larson Performing Arts Foundation, která spravuje jeho odkaz a podporuje nadané umělce, přes 280 milionů dolarů. Seznam různých ocenění nebudu rozepisovat - je opravdu úctyhodný, filmová verze,  s velkou částí původního hereckého obsazení z divadla, vznikla v režii Chrise Columbuse v roce 2005 (český název: Bohémové).   

Ve stejném duchu,  a snad ještě lepší hudbou, navázal Larson na úspěch Rent svým druhým muzikálovým bestsellerem Tick, Tick ...Boom! Titulní skladbu 30/90 napsal Larson jako song už v roce 1990. Píseň, která má velký potenciál vám “vymazat” mozek, dala následně vzniknout dalším a už v roce 1991 představení, tehdy ještě nedefinovanou formou rockového monologu a zpěvu. I toto Larsonovo dílo velmi zaujalo divadelního producenta Jeffry Sellera, který po Jonově smrti oslovil dramatika Davida Auburna, který hru zrevidoval, upravil ji pro tři postavy a dotáhl do dnešní podoby.

Jon je aspirující a dosud nepříliš úspěšný skladatel hudebního divadla, který žije v SoHo v New Yorku. Blíží se k třicátým narozeninám, začíná glosovat život, řešit stárnutí a nedostatek úspěchů. Larsonovo divadelní alter ego v umělecké autobiografii.  Michael, kamarád z dětství, pověsil herectví na hřebík, usiluje o získání lukrativnější práce a snaží se budovat kariéru jako vedoucí výzkumu. Susan, Jonova přítelkyně, je talentovaná tanečnice, která učí balet a s přicházejícím věkem touží po rodině. Současně však dokáže jednat energicky a být nejistému Jonovi, v jeho snílkovsky bezstarostném životě  na hraně, oporou. Ve hře se objevuje název domnělé Jonovy rockové opery "Superbia", která má přinést onen očekávaný úspěch a zaplašit černé myšlenky. Dílo s tímto názvem Larson v rozmezí sedmi let, od roku 1983, skutečně napsal. Jednalo se o futuristické zpracování Orwelova románu 1984, ovšem nikdy nebyla oficiálně uvedena díky podmínkám vlastníků autorských práv. Jak dopadne narozeninový večírek nejistého třicátníka Jona, jeho milostný vztah se Susan a dlouholeté přátelství s homosexuálním Michaelem? To opravdu netřeba prozrazovat. Každé představení Tick, Tick..Boom!, v jakémkoliv jazyce a kdekoliv na světě, vám odpoví nejen na tyto otázky. 

Ačkoliv obě české premiéry vykazují některé odlišnosti, je v obou představeních zachována Larsonova koncepce, která dokázala k tomuto žánru přitáhnout mladší generace. S genezí příběhů postav se snadnou personifikací každého jedince, který kdy objevil vlastní umělecký svět, a velmi obtížně se pokoušel ho synchronizovat s jakýmkoliv systémem. Tým pod vedením amerického režiséra Steva Josephsona, uvedl českou premiéru The Rent v srpnu 2013, v Divadle Na Prádle. Anglicky s Tomášem Vaňkem v roli Marka Cohena. I v anglickém originále překonal velmi brzy jazykovou bariéru a představení se následně hrálo i v Kalichu. Velký zájem a ohlasy vyústily v překlad. Premiéra české verze v překladu Milana Malinovského se uskutečnila 14.12.2014, opět na domovské scéně na Malé Straně. Únor 2018 - česká premiéra Tick, Tick ..Boom!. Znovu Na prádle, jak jinak, než s Tomášem Vaňkem, v režii Martina Vokouna a tentokrát ihned česky. V obtížném přebásnění textů a překladu, v jednoduché a přímočaré scénografii i choreografii a živou kapelou na jevišti.

Anglický soundtrack mám naposlouchaný a 30/90 je text, která mě v roce 2003 (kdy mi bylo 30) oslovil. Jon Larson nežil “american dream”, ani nepatřil mezi “rich kids on LSD”. Jeho texty mluví aktuálním jazykem obyčejných lidí, používá slang, slovní hříčky i hovorovou angličtinu s množstvím vulgarismů a pejorativ. Bez obalu, a zažitého pokrytectví, začlenil do trochu “cirkusové” produkce broadwayské fabriky na divadlo nové standardy. S nadhledem a úsměvem shodil společenská tabu, týkajících se sociálních otázek, multikulturalismu, sociopatických jevů v americké společnosti, lidských závislostí a homofobie. Postavil vedle sebe osobní a tvůrčí svobodu jednotlivce, touhu po obyčejném životě, džínovou vestu, výstřední košili, plátěné kecky nebo obrázky Keitha Haringa proti novému BMW, ignoranci, uniformitě a konformitě reganovsko-bushovské nomenklatury, otročení systému a dalším jevům zlatých a bezstarostných let v New Yorku. Doby nekonečných možností, svobody, ale i počínající hrozby AIDS a nulových horizontů větší části americké populace. To vše s hudbou, která vám u žádné scény nepřijde nepatřičná. Ať jde o rockový kvapík, nebo baladu. Jako muzikant a textař musím tvůrcům vyseknout poklonu.

Čeština, svou povahou, trochu obrousila ty nejostřejší místa originálu. Tomáš Vaněk  k tomu přispívá  naprosto profesionálním výkonem , kdy svou jemnější barvou hlasu, a mladistvým projevem, dodává postavě Jona jistou rozporuplnost. Zpívat Larsonovu tvorbu Tomášovi sedí, což dlouhodobě dokazuje emocionálním pěveckým projevem, herecky přiměřenou akcelerací a srozumitelnou prezentací většinou syrových a úderných veršů a textů. Tohle představení rozhodně nestojí a nepadá s jedním hercem. Naprosto rovnocennými partnery mu je nejen Peter Pecha, původem slovenský muzikálový herec (kterého můžete znát z boxerského muzikálu Rocky, kde mu opravdu náročný, sportovně-pěvecký part vynesl nominaci na Cenu Thálie 2017), ale i Lucia Jagerčíková, rovněž jedna z plejády výborných slovenských, a v českých divadlech již etablovaných a maximálně vytěžovaných, hereček a zpěvaček. Trojice interpretů na jevišti působí i v malých fragmentech dalších rolí s dostatečnou kreativitou pro hlasové modulace různých postav. Pěvecky si vyhovuje, reaguje a “slyší” na sebe. Jejich výkon při druhé premiéře snesl ta nejpřísnější měřítka, tím spíš ve zvukově obtížném prostředí komorního divadla s přirozenou akustikou a tradiční divadelní jistotou, že desátá repríza už bude to pravé. Geniálně přímočará a efektivně jednoduchá výprava představení Aleše Valáška divákovi umožňuje soustředit se nejen na herce nebo hudbu, ale především na obsah textů. Ty mohou velmi brzy, mnohdy nepozorovaně, emocionálně zapojit toho, kdo se na 100 minut ponoří do děje, ustojí ideálně regulovaný a žánrově pestrý příval hudby a ničím, ani nikým nerušen, může listovat v kronice vlastních myšlenek.

Jon Larson, ve svém jediném “velkém” rozhovoru do The New York Times v roce 1996, při 100. výročí uvedení Pucciniho “La Boheme” a premiéry Rent, pár hodin před svou smrtí, Antony Tommasinimu řekl: “Je to nejkrásnější věc. Při pohledu na výročí a pro maximální publicitu udělají producenti cokoliv. Nepokoušíme se dělat takové věci účelově, ale všechno to je úžasná shoda náhod."

Interview rovněž vzniklo náhodou, neb vyhlášený hudební kritik, pedagog, novinář a publicista přišel mladého autora vlastně kontrolovat: “ Nestíhal jsem přijít na zkoušky díky práci v redakci. Ale ten den, jsem se rozhodl přijít, zrevidovat názory a práci mladého skladatele, který přeměnil La Boheme na rockový muzikál. Sledoval jsem zkoušku, seděl jsem s panem Larsonem v malé pokladně divadla na rozhovoru, v jediném  téměř klidném místě, uprostřed divadelního shonu. Tam jsme spolu mluvili asi hodinu, neboť pan Larson  hovořil o své práci skladatele, o své fascinaci Pucciniho hudbou, vzpomínal své učitele a vzory, zejména Stephena Sondheima. Neskrýval nově objevený a posílený optimismus, díky představení "Rent" se mu podařilo po deseti letech uspět. Po tomto rozhovoru se vrátil domů do svého špinavého apartmánu ve West Village, s vanou uprostřed kuchyňské podlahy, postavil kotle na sporák, aby uvařil vodu na čaj, zhroutil se a zemřel na to, co bylo později označeno jako aortální aneurismus.”

Tick, tick...Boom!, divadlo Na prádle praha,18/02/2018

 

Zdařilá, premiéra “Tick, Tick ...Boom!” přichází do Prahy symbolicky v roce, kdy uplyne deset let od premiéry kanadské a dvacet let od derniéry na Broadwayi. Popřejme všem aktérům neupadající zájem diváků, který podrží tento kus v repertoáru co nejdéle. Osobně si jubilejní reprízu v únoru 2020, kdy připadne na 4. února šedesáté výročí narození Jona Larsona, umím, naprosto bez problémů, představit. Co vy?

Don't panic, don't jump ship, can't find it, like taxes at least it happens only once in your life.

They're singing, "Happy Birthday"

You just wanna lay down and cry

Not just another birthday - It's 30/90