Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Nika Nováková - S čistou radostí v dědečkových stopách

13. 01. 2018 13:13:13
Během devadesátých let jí bylo plné jeviště. Ať v Divadle Archa s Jaroslavem Duškem, tak na jiných scénách. Dnes má její život trochu jiný směr i tempo, ale divadlo v jejím životě stále zůstává bytostnou záležitostí.

Už z podstaty výběru pro účinkování v chystaném fiktivním dokumentu splňuje každý z “hrabětova tuctu” primární kritéria pro zajímavé a příjemné interview. Z výčtu dostatečně interesantních a umělecky různorodých person, se zajímavým a silným příběhem na všech frontách, mohu vybrat kohokoliv, klidně sáhnutím do klobouku. Herečku, zpěvačku, autorku a především pedagožku, před můj mikrofon přivedla právě poezie Václava Hraběte. Ale i bez toho je Nika Nováková, rozená Peková, tou ideálně „první“. Hravě zvládne naplnit všechna očekávání a vždy přidat i něco navíc.

Recitačních soutěží se účastnila již v dětství, kdy zároveň zpívala v Kühnově dětském sboru. Jejím dědečkem byl doktor přírodních věd a autor tvorby pro mládež, Jan Peka. Nika je absolventkou Konzervatoře Jaroslava Ježka - dramatický obor se zaměřením na autorskou tvorbu, stejně tak Divadelní fakulty AMU - katedra autorské tvorby a pedagogiky, a oboru vychovatelství na PedF UK. Začínala s divadlem už na konzervatoři. A to s nikým menším, než s hercem a mistrem improvizace, Jaroslavem Duškem. Byla zakládající členkou Divadelní studia čisté radosti a s tímto souborem vystupovala a účastnila se mnoha divadelních festivalů u nás i v zahraničí. Při malém flashbacku by se dalo říci, že jí bylo během let devadesátých plné jeviště. Ať v Divadle Archa - tak na jiných scénách, ve všech možných rolích a pozicích. Ovšem stejně tak, jak odezněly iluze této generace nástupem nového milénia, pomalu začala zapadat její umělecká hvězda. Po roce 2000 registrujeme úspěšné účinkování v souboru PAP (Pražská Alternativní Platforma), které po několika letech poněkud zapadlo, představení “Marné Tázání Nebes”, založeném na prolínání pekingské opery - čínského zpěvu, akrobacie, bojového umění - s barokní hudbou a principy barokního divadla, projekt “Čajovna KarMa” s podtitulem Duchovní horor, jehož premiéra se uskutečnila 22. ledna 2004 v Divadle Archa, představení Východočeského divadla v Pardubicích „Madam Butterfly“ v roli bojovníka pekingské opery nebo roli v komorním psychologickém snímku “Nevěrné hry”, celovečerním hraném debutu autorky animovaných filmů Michaely Pavlátové a slovenské scenáristky Tiny Diosiz roku 2003. Posléze její persona mizí ze záře reflektorů a kamer, nicméně v aktivitách okolo divadelního dění pokračuje kontinuálně dodnes. Načasování tohoto rozhovoru v Divadelní kavárně Divadla v Horních Počernicích plně koresponduje nejen s poezií, ale i s jistým a opakovaným probouzením uměleckého ducha mého hosta.

Chronologie velí začít banální otázkou na bazální minulost. Jak ses dostala k herectví?

Nika: No jak, udělala jsem talentový zkoušky na konzervatoř. (smích)

K tomu samozřejmě gratuluji, ale přeci jen.. Můžeš to trochu rozvést?

Nika: Po gymnáziu jsem vůbec nebyla rozhodnutá, co budu dělat dál. V té době jsem aktivně cvičila s partou lidí bojová umění a náš vedoucí učil na konzervatoři pohybovou kulturu. Díky tomu jsem v té době přišla do styku s hereckými cvičeními a především improvizací. Tehdy totiž vedl celé hudebně-dramatické oddělení herec a režisér Jaroslav Dušek. Tvořivá divadelní práce, se kterou jsem se tam setkala, mě prostě zasáhla. Jasně jsem cítila, že jsem našla něco, co je životně důležité pro můj rozvoj. Byla to touha po svobodě a radosti pramenící z tvořivosti.

Jak se podaří přimotat se sedmnáctileté studentce k jednomu ze zásadních milníků improvizačního divadla, jakým Divadelní studio čisté radosti v čele s Jaroslavem Duškem, jistě bylo?

Nika: Přimotat... Já to zpětně vnímám jako odměnu za kontinuální práci na sobě, která vedla až k úspěšným talentovkám. Talentem jsem disponovala už od dětství, ale v podstatě žádnou zásadní hereckou průpravu jsem do té doby neměla. Díky tomu, že jsem se setkala s Jardou, se mi otevřela cesta k tvorbě a hraní. Cítila jsem, věděla, že bych byla ráda součástí toho všeho. A podařilo se.

Jak ses do toho improvizačního kolotoče tedy dostala ty sama?

Nika: Už v té době byl Jaroslav fenomén, i když improvizace byla tehdy spíš okrajový divadelní žánr. Ne jako dnes. Jaroslav si tehdy ve škole vybral studenty, se kterými chtěl hlouběji spolupracovat, se kterými rezonoval, kterým věřil. Založil s nimi Divadelní studio čisté radosti. No a já jsem byla jeho zakládající členkou.

Mimo klasického divadla jsi vystupovala i neobvyklých divadelních formách, s hudebníky Alanem Vitoušem , Martinem Smolkou nebo Jakubem Třasákem. Jak na to, řekněme plodné období devadesátých let, vzpomínáš?

Nika: To byly krásný časy. My jsme se Studiem čisté radosti pracovali na různých projektech, s velmi zajímavými osobnostmi. Právě například s Alanem Vitoušem, Martinem Smolkou, Petrem Niklem, Hanou Smrčkovou nebo s Pjérem La Chézem. Hráli jsme klasické hry i improvizovaná a autorská představení. Scénu jsme měli situovanou do klubu Mlejn, což bylo na okraji Prahy. Naštěstí ne na okraji zájmu diváků. Naše představení byla originální.

Mlejn byl následně i působištěm úspěšného divadelního spolku PAP, nepletu se?

Nika: Ano, byl jednou ze scén, kde jsme po roce 2000 hráli. V baráku s námi tvořili například i kluci z Buchet a loutek, loutkového divadelního souboru. Zkrátka, vzniklo tam tehdy společenství, které vytvořilo neopakovatelnou tvůrčí atmosféru a zázemí pro naši divadelní práci.

S kým se ti za ta léta spolupracovalo nejlépe?

Nika: To je těžká otázka. Těch mimořádných lidí, se kterými jsem měla tu čest spolupracovat, učit se od nich, jsem potkala mnoho. Ať už na konzervatoři nebo potom později na DAMU. Ale nejvíce mě samozřejmě ovlivnil Jaroslav. To, co kolem sebe vytvořil, jaké pedagogy přizval na škole ke spolupráci, mělo zásadní vliv na moje další umělecké nastavení i životní směřování.

Rozumím, ale zkus připomenout i některá další a inspirativní jména tvého uměleckého vývoje?

Nika: Nerada bych na někoho zapomněla. Mimo již zmíněné bych jmenovala Evu Dosedělovou, Jaroslava Pižla, pana režiséra Pitínského, paní Feng-yűn Song, Lenku Vychodilovou a Janu Svobodovou. Na DAMU pak profesoři a vyučující, Ivan Vyskočil, paní docentka Válková, paní Ada Fryntová, Jan Hančil, paní profesorka Jana Pilátová, Ivana Vostárková a další.

Čeho si ve své herecké kariéře nejvíce považuješ?

Nika: Čeho si nejvíce považuji? To je také těžká otázka. Bylo by toho více. Asi celého období na konzervatoři. Možnosti být při tom. Studovat, spolupracovat, hledat, nalézat, tvořit, hrát.

Více silných vzpomínek nevadí - naopak. Takže je tedy jednou z nich velmi blízká spolupráce s Jaroslavem Duškem?

Nika: Ano. My jsme všichni své prvotní herecké a pohybové zkušenosti zúročili v představení Opera la serra, kterou se 23. září 1994 otevíralo divadlo Archa. Hudbu složil Michal Vích a Martin Smolka a celý text byl v imaginární řeči. Celé to začínalo slovy: Syta sytavá, duňa prekolá, mujto dý dží, la mínys... To bylo dost odvážné, s něčím takovým vyjít na jeviště. Ale podařilo se, „La Serra“ se líbila. Představení bylo navíc plné skvělých zpěváků jako byla Edita Adlerová, Tereza Roglová nebo Petr Matuszek.

Co dalšího nebo zásadního vytáhneš ze svého šuplíku vzpomínek?

Nika: No, mojí srdcovou záležitostí i po těch letech zůstává představení Romeo a Julie. A to nejen proto, že jsem hrála Julii, ale také pro samotnou práci s krásným překladem Josefa Topola. Přišel se na naše představení podívat a byl spokojený. Velmi jemný člověk.

Kdy a proč nastal ten zlom ve tvé kariéře? Bylo to řekněme pozvolné a přirozené vystoupení z toho kolotoče nebo to mělo jiný a dramatický průběh?

Nika: Já to nevnímám jako zlom. Byl to přirozený vývoj. Ačkoliv jsme byli profesionálové, tohle u mě spíš souvisí s nějakou periodou a životní etapou, která přišla. Narodila se mi dcera. V tu chvíli se můj život proměnil a získal nové priority. Navíc konstalace a vztahy v souboru v době, kdy jsem přemýšlela o návratu, už byly jiné. Ta proměna prostě přišla přirozeně na všech možných frontách a každý, včetně mě, Jardy Duška a mých kolegů, potřeboval jít svou vlastní cestou.

Podílela ses na představeních coby spoluscénáristka, spolurežisérka nebo pohybová choreografka. Proč jsi nakonec nezůstala u divadla v některé z těchto profesí?

Nika: Zůstala, zejména jako pedagog a jako režisér. I když nejsem ve stálém angažmá. Už na Konzervatoři jsme byli vedení k pedagogické činnosti. Jako lektoři jsme vedli herecké, pohybové a hlasové dílny a workshopy.

A tvá současná pedagogická činnost?

Nika: Momentálně působím jako pedagog osobnostní a dramatické výchovy a osobnostní a sociální výchovy. Spolupráce s vedením, žáky i studenty je velmi dobrá. Vedle pedagogické činnosti jsem také dlouhodobě spolupracovala se sdružením Tosara, kde jsem vedla divadelní dílny zakončené představením.

V poslední době pracuješ s dětským divadelním souborem v Horních Počernicích, můžeš divadelní život s dětmi trochu přiblížit?

Nika: Ano a ráda. Vše má nějakou životní kontinuitu, takže i práce v Počernicích začala ve chvíli, kdy jsme tady před pár lety hráli představení a já se při té příležitosti seznámila s Bárou Jelínkovou. Ta mě předloni, z pozice ředitelky divadla, oslovila, jestli bych v Počernicích nechtěla vést divadelní dílny a tábory pro děti. Předložila jsem koncept, bez očekávání, jaký bude zájem a co to přinese.

Co to tedy přineslo a jak se chystáš na třetí rok v Horních Počernicích?

Nika: Překvapivě zájem brzy dalece přesáhl a přesahuje naše kapacitní možnosti. První rok jsme měli jeden turnus letního tábora a loni už dva, což je, bohužel, v současné době maximum. Jedná se o specifický divadelní způsob práce s dětmi. Jádro dětí se vytvořilo už první rok. Přichází další zájemci, ale kapacita je už téměř plná.

Jaké si s dětmi vybíráte představení?

Nika: Co se týká dramatizací, první rok jsme nacvičili a odehráli Ronju, dceru loupežníka. Vloni vznikla představení dvě, Děvčátko Momo a Příšerné příběhy. Práce je intenzivní a náročná, probíhá v krátkém časovém úseku. Vyžaduje specifické dovednosti lektora. Ale setkání s dětmi a spolupráce s nimi mi přináší velké potěšení a energii pro další práci. Děti si vyzkouší divadlo tak, jak ve skutečnosti funguje, se vším, co k tomu patří. Co chystáme na letošek zatím nechci prozrazovat.

Absolventky AMU v oboru autorské tvorby a autorky se prostě musím zeptat, co vlastní scénáře, vlastní představení?

Nika: Touhle profesí jsem se samozřejmě zabývala a zabývám. S kamarádkou a kolegyní z konzervatoře Evou Elxou jsme hned po škole napsaly divadelní hru Prádlo, prádlo, prádélko a dostaly tenkrát i nějaké ocenění. Ale nakonec jsme představení více opřely o pohybovou složku na úkor textu ve scénáři. A v současnosti píšeme se Vlaďkou Kužílkovou Zuzanou Dumkovou a další věc, tak uvidíme, držte nám palce.

Myslíš si, že je recitace nebo umělecký přednes mluveného slova pro herce specifickou disciplínou?

Nika: Já jsem přednes studovala především na DAMU a to pod vedením Vítězslavy Fryntové. Paní Ada byla v tomto oboru zcela fenomenální. Měla jsem to štěstí a chodila k ní tři roky. To, co svým studentům předala, je poklad, ze kterého stále čerpáme. Její metodiku bych shrnula jejími slovy: „ V tom textu už všechno je, nic tam nepřidávej...“ Zdá se to být tak snadné, že?

Než přejdeme k české poezii, vraťme se ještě do devadesátek, kdy ses podílela na divadelním ztvárnění poezie japonského beatnika Nanaa Sakakiho. Jak k tomu došlo?

Nika: S kamarádem a kolegou Tomášem Pospíšilem jsme s tímto nápadem koketovali už od studií na konzervatoři až jsme zkrátka básně vzali a nastudovali. Jedno vystoupení proběhlo v klubu spolu s některými z členů Plastic People of the Universe. Chlapi nás nevypískali, takže jsem obstáli. Oni se s tím jinak nemažou, to mi věř.

Co ty a Václav Hrabě?

Nika: S poezií Václava Hraběte jsem se setkala ještě jako náctiletá, na gymplu, ale musím říct, že tenkrát mě ještě tolik neoslovil. To až později, kdy jsme na katedře autorské tvorby a pedagogiky s profesorem Přemyslem Rutem dělali hudební představení, které bylo mimo jiné postaveno na textech Hraběte nebo Kainara.

Pro chystaný fiktivní dokument, ale především pro přijímací zkoušky na DAMU, momentálně pracuješ s běloruskou studentkou herectví Margo. Jak k téhle spolupráci došlo a co je tvým úkolem v téhle společné misi?

Nika: Margo je mladá dívka z Běloruska, která studuje a dál by ráda studovala na umělecké škole, konkrétně na DAMU. Pracovala jsem s ní na jazykových a přednesových technikách i u předchozích zkoušek, a jelikož se ona sama chce posunout dál, pracujeme i nadále. Jako jednu z povinných součástí zkoušek je přednes básně. A Margo přišla právě s Václavem Hrabětem. S tím, že se jí jeho báseň moc líbí.

Dokáže se člověk tvého založení od umění obecně zcela oprostit?

Nika: Asi ne úplně. Už jsem to jednou zmínila, život s uměním je pro mě bytostná záležitost. Nevím, jak se to stalo a proč se to děje, ale je to prostě tak. Možná by se mohly hledat souvislosti také v genech. Jeden z mých dědečků, doktor přírodních věd Jan Peka, byl vysokoškolským pedagogem a zároveň autorem knih a rozhlasových her pro děti a mládež. Když ho režim připravil o titul i práci na vysoké škole, skončil jako vychovatel v dětských nápravných zařízeních. Autor, pedagog, vychovatel. V něm se mi zrcadlí i moje cesty. Tvůrčí i ta pedagogická.

Co je tedy tím hnacím motorem divadelní svět zcela neopustit?

Nika: Znovu se budu opakovat. Svět divadla je mou součástí. Nebo spíš já jsem jeho součástí. Nemohu ho opustit. Naposledy jsem si zahrála v Macbethovi. Oslovila mě Radka Tesárková, principálka divadla Radar v Holešovicích. Já jsem nabídku moc ráda přijala. Roční práce a hraní pod vedením pana režiséra Otakara Koska byla velmi pěkná a přínosná.

Máš ve svém životě blízko k východním bojovým uměním, ale i k náboženství, filozofii a východní kultuře. Kde se u holky z Prahy v životě přihodí?

Nika: Snad zase osud? Jisté je, že tenhle zájem mě provází už od dětství. I moje bratry. Neumím říct, kde se to ve mně vzalo. V našem hektickém světě jsou pro mne bojová umění relaxací a protiváhou stresu. Zároveň je to i určitá životní cesta. Cesta k pokoře, sebedůvěře, disciplíně, schopnosti překonávat překážky. A zanedbatelný není samozřejmě ani dopad na fyzickou stránku, člověk se prostě cítí lépe.

Neutěšěnému stavu celé společnosti přímo úměrně odpovídá i neustále se zhoršující se situace v kultuře obecně. Nejen v rovině ekonomické, ale mnohdy obsahem nebo uměleckou úrovní limitovanou průměrným mainstreamem. Co říkáš tomuhle trendu?

Nika: To jsou dvě roviny. Mainstream tady vždycky byl a bude. A je to v pořádku.Dnes už nemám takový obecný kulturní přehled, jako dřív, ale máme zde i výborné soubory a skvělá představení.

Co řekneš na slovní spojení finance - kultura?

Nika: Všeobecně, kvůli nedostatečnému financování kultury, muselo skončit mnoho zajímavých a umělecky hodnotných projektů. Za všechny bych jmenovala asi konec Divadla Komedie pod vedením Dušana Pařízka. To vnímám jako velkou ztrátu.

Když se podíváš na dnešní českou společnost svou optikou, jak bude znít odpověď na lakonické: Quo Vadis, Česká republiko?

Nika: Řeknu to takhle. Byla bych velmi nerada, kdybychom se měli vrátili do područí. Doufám, že to znovu nedopustíme.

Autor: Jan Raus | sobota 13.1.2018 13:13 | karma článku: 22.17 | přečteno: 825x


Další články blogera

Jan Raus

FeNoMen #1: Alexandra Dodd - Papoušek, hokejka a bikiny

Alexandra Dodd, kapitánka ženského hokejového týmu Canterbury Eagles, hrajícího hokejovou ligu Nového Jižního Wallesu v Austrálii, coby premiantka v mediálním projektu o různých a úspěšných ženách současného světa okolo nás.

17.6.2018 v 12:11 | Karma článku: 17.26 | Přečteno: 377 | Diskuse

Jan Raus

Když muž sám snídá a žena je v práci

Pokud se dnes, z jakéhokoliv důvodu, ocitnete kdekoliv, kde je na hromadě přehršel různých magazínů pro ženy, musíte, jako muž, konstatovat, že tolik zbytečně potištěného papíru nenajdete možná ani ve Sběrných surovinách.

5.6.2018 v 15:16 | Karma článku: 28.96 | Přečteno: 4483 | Diskuse

Jan Raus

Kde domov můj? Zde domov můj...

Kde domov můj? V kraji znáš-li Bohu milém, duše útlé v těle čilém, mysl jasnou, vznik a zdar, a tu sílu vzdoru zmar? To je Čechů slavné plémě, mezi Čechy domov můj, mezi Čechy domov můj

1.4.2018 v 12:00 | Karma článku: 36.78 | Přečteno: 4751 | Diskuse

Jan Raus

Kecy, sex nebo poezie? Račte si vybrat!

Stín ignorance, pohlavního diformismu, verbálního primitivismu uniformního stáda, v uměle polarizovaném světě, se nenápadně vkrádá i tam, kde bychom jej nejspíš ještě nedávno ani nehledali. Kupříkladu v poezii, a to i ve Vogonské.

20.3.2018 v 22:22 | Karma článku: 32.54 | Přečteno: 1784 | Diskuse

Další články z rubriky Kultura

Ivana Roubová

Byla jsem na fesťáku

Znáte to, tisíce lidí, nulová hygiena. Neznáte? Taky jsem neznala. Ale už mi bylo třicet, jsem velká holka, tak jsem uznala, že jsem již zralá na to tuhle dobrodružnou výpravu podstoupit. Samozřejmě pouze se zkušeným doprovodem.

19.7.2018 v 23:34 | Karma článku: 6.96 | Přečteno: 162 | Diskuse

Karel Sýkora

Citát od Pabla Picassa

Pablo Ruiz Picasso byl španělský malíř a sochař. Jeho celé jméno je Pablo Diego José Francisco de Paula Juan Nepomuceno María de los Remedios Cipriano de la Santísima Trinidad Ruiz y Picasso.

19.7.2018 v 9:40 | Karma článku: 7.85 | Přečteno: 153 |

Karel Sýkora

Online slovník česko-hebrejský a hebrejsko-český

Hebrejština (עִבְרִית‎‎, ivrit) označuje souhrnně všechny vývojové varianty hebrejského jazyka od starověké hebrejštiny přes biblickou (עברית תנ״ך‎‎ ivrit Tanach, též לשון קודש‎‎, lešon kodeš, „svatý jazyk“).

19.7.2018 v 6:20 | Karma článku: 8.02 | Přečteno: 248 |

Karel Sýkora

Věra Martinová – Ó pane náš

Věra Martinová je česká zpěvačka a kytaristka. Po absolutoriu konzervatoře působila až do roku 1982 jakožto zpěvačka v Orchestru Gustava Broma. V roce 1982 se stala členkou dívčí country kapely Schovanky.

18.7.2018 v 19:49 | Karma článku: 17.41 | Přečteno: 455 |

Karel Sýkora

Německý satirický pořad 'Die Anstalt' Obraz nepřítele, zkorumpovaní novináři

Die Anstalt ist eine politische Kabarettsendung, die vom deutschen Fernsehsender ZDF seit dem 4. Februar 2014 ausgestrahlt wird.

18.7.2018 v 9:36 | Karma článku: 8.23 | Přečteno: 305 |
Počet článků 80 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1306

občan ČR, zaměstnanec Českého Rozhlasu, volný novinář, ext.redaktor Divadelních Novin, Media Relationship manager v 4UM z.s, spolupořadatelfestivalu Strakonice nejen sobě 2015, textař a zpěvák kapely Z ničeho nic, producent dokument. filmu 12xHrabě TO VY





Najdete na iDNES.cz