Osmička je evidentně pozoruhodné, celé číslo. Je třetí mocninou čísla dvě, protonovým číslem kyslíku i počtem planet naší sluneční soustavy. V tradiční hebrejštině symbolicky sloučené znaky vav (cesta) a zajin (pravda) představují její osmé písmeno chet, jako život. Křtitelnice v našich kostelích jsou osmiboké a i údajné Kristovo zmrtvýchvstání se odehrává prvního dne nového týdne, tedy v osmý den. Gautama Buddha našel osmidílnou stezku vykoupení a roztočil osmidílné kolo lásky. V historickém kontextu zemí českých je osmička ještě zajímavější. A ani letopočtem 2018 nejspíš nic neztratí na přitažlivosti.
Vestfálským mírem v roce 1648 zaniká de facto české království a stává se součástí habsburské monarchie. V roce 1848, který všeobecně otřásl Evropou, se v Praze na Žofíně koná Slovanský sjezd. A právě na základech práce Palackého a dalších obroditelů vzniká platforma okolo Masaryka, která v roce 1918, na základě Clevelandské, Pittsburské dohody a Martinské deklarace, umožňuje vznik samostatného Československa. Podle dohod se mělo jednat o personální unii s demokratickým zřízením, tedy samosprávními celky, s vlastní identitou, kulturou a jazykem. Ovšem od samého počátku tomu tak nebylo, což jasně ukázala další osmička v roce 1938. Po Mnichovské dohodě podstoupilo Československo své pohraničí Německu, Polsku a na území Slovenska hortyovskému Maďarsku. Po krátké slovenské autonomii vznikl Tisův Slovenský štát. I další dvě osmičky halí českou historii do černého. Tedy spíše do rudého. Letopočty 1948 a 1968 - osmičky, které se dlouho tvářily, v horizontální poloze, jako nekonečno. Svůj neurčitý konec, včetně historického kontextu, našly, ale měli bychom si je, jako národ, ještě dlouho pamatovat a připomínat. Bez bagatelizace a v plné verzi reality.
Jako Čechoslovák jsem se narodil, což potvrzuje můj rodný list. A dnes se jím necítím o nic méně, než v roce 1993. Čtvrtina století uběhla od chvíle, kdy se političtí šejdíři dohodli na rozdělení státního uskupení zvaného obecně Československo. K událostem se dnes leckde vyjádří buď ti samí pánové, jako tehdy a kdykoliv poté, nebo, ještě hůře, nýmandi, kteří ještě včera plnili normu brusiče a dnes blahosklonně promlouvají k národu. Tradičně bude chybět jen názor toho, o kterém pár let pouze hromadně spekuluje ve všech možných souvislostech. Včetně vlivu na rozpadu společného soustátí Čechů a Slováků. Zajímavou sondu pohledem současné mladé generace na rozdělení tehdejší federace nabídlo Rádio Wave a slovenské Rádio_FM ve společném vysílání 3. dubna loňského roku z brněnské vily Tugendhat, která je vlastně klíčovou nemovitostí rozpadu společného soustátí.
Ryze česká osma
Významné společenské změny začínají vždycky proměnou politiky. Tedy dle politologů. Jakákoliv výraznější změna se v téhle zemi, od její pětadvacetileté samostatnosti, v podstatě neudála. Jen drobné variace klausovsky-zemanovské alegorie na demokracii. Jako neuvěřitelná “Opoziční smlouva” z roku 1998. V roce. kdy jsme slavně vyhráli hokejové olympijské zlato jsme nechali demokracii prohrát kontumačně, bez nároku na odvetu. Optikou člověka patřícího do generace “Husákovo dětí”, je dnešní novoroční den možností, kdy si lze opětovně přiznat a připomenout (ne) opodstatněný pocit vlastního podílu na pozvolném a komplexním selhání společnosti při kontrole a regulaci polistopadového směřování na cestě k oné deklarované demokracii. Té cestě, po které nás, ve lžích, polopravdách a zkratkách do slepých uliček, vedli a vedou různě angažování političtí aktéři listopadu 1989. Ovšem spíš k novodobé autokracii.
Proměnu v karikaturu demokracie dnešních dnů podpořil i velmi nekonkrétní výsledek parlamentních voleb. Moc třímají monstra stvořená personami listopadu 89, která se vyšplhala do neočekávaných výšin díky fatálnímu selhání rádoby etablovaných politických subjektů. Včetně jejich pokračující absolutní arogancí moci nebo absencí sebereflexe k vlastním, leckdy naprosto neomluvitelným, “přehmatům a nedorozuměním”. Většina zůstane neobjasněna, pokud již nebyla potichu smetena pod stůl. Kusy z koláče demokracie, které dopadly na ubrus, na zem, ale na stole bylo opět čisto. Vlny populismu a radikalizace společnosti téměř vždy vynesly k moci falešné hráče. Bez noblesy i trumfů v rukávu. Cheatů, kteří ztratili čest i většinu svých žetonů. Ovšem od hracího stolu je neodtrhnete ani párem volů.
Dle numerologie je osmička nejmocnější ze všech čísel. Je to číslo peněz, ambicí, vůle, logického myšlení, obrazotvornosti a organizačních schopností. Značí zájem o hmotný svět, zaměření na získávání majetku, peněz, na úspěch a zisk. Symbolizuje i touhu po moci, slávě, vlivu a sexu. V negativní podobě se číslo osm může projevit ve formě útočnosti, tvrdosti, bezohlednosti, přílišné dominance, nesnášenlivosti, zneužíváním moci, náladovostí či velkým míněním o sobě. Současná hlava státu, s neskrývanou podporou ANO. rádoby moudře pokyvuje zpovzdálí. I ona má ve svém životě číslo osm v různých variantách. Narodila se 28.září, osm let vedla sociální demokracii za poslanecký plat, 8. března 2013 nastoupila do současné funkce. Předvolebních duelů se nezúčastní, pokud ano, hrát za sebe pošle samozvaného palatina a sekundanta. Zbytek, osmička různě silných vyzyvatelů v podhradí, bude ještě chvíli přesvědčovat sebe i druhé o vlastních pravdách, aby se nakonec vynořil jediný kandidát a reálný soupeř pro partii prezidenského Baccaratu. Uvidíme, zda půjde o nevadskou verzi Punto Banco, s přesně stanovenými a neměnnými pravidly, kdy výsledek závisí pouze na náhodě, nebo agentem 007 oblíbenou verzi Baccaratu, zvanou Chemin de Fer, kde hráči sázejí proti sobě.
Krupiéři již za pár dnů rozdají karty v prezidentské hře o trůn.Tuhle hru vyhraje ta strana, jejíž součet karet držených bude blíže hodnotě 9. Součet osm nepředstavuje špatný pár karet, ovšem pouze výsledný součet devět dává jistotu. Tradičně neovlivníme, jaký způsob hry politická reprezentace zvolí. Zbývá pouze vstoupit do loterie, kde jsou možné pouze tři typy sázek. Na bankéře - banco, na hráče - punto, nebo na remízu. Ale tahle sázka není výhodná ani v téhle hře. Tak si zkuste vsadit na vítěze, najděte svého favorita. Tvrdí se, že Češi jsou “hračičkové”. Možná. Fakt, že vloni prosázeli v legálním hazardu dvě stě miliard korun, i přes neustálé naříkání, jak málo peněz mají, to opravdu nepotvrzuje.