Neděle 2. října 2022, svátek má Olívie, Oliver
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Neděle 2. října 2022 Olívie, Oliver

Lenka Vaníčková - I nádraží je katedrála

6. 12. 2017 13:12:12
Je Václav Hrabě autor, díky kterému si na obchodní akademii uvědomíte, že určitě nebudete účetní a půjdete studovat literaturu, abyste se o něm dozvěděli více? Možná ano, možná ne, v případě Lenky Vaníčkové tomu tak bylo.

Lenka je vystudovaná filoložka a novinářka. Ve svých šestadvaceti letech řídí několik internetových portálů a pracuje pro televizi na stejné platformě. Mimo to již několik let shromažďuje materiály, archiválie a šíří odkaz díla básníka Václava Hraběte nejen na rodné Vysočině. Kombinací přednášky a výstavy fotografií s poezií a hudbou připomíná autora, souhrnně pod názvem „I nádraží je katedrála“.

Psát jí bavilo už na základce. Což šlo ruku v ruce i s její oblíbenou činností, kterou je četba. Na střední škole se literatuře začala věnovat aktivněji, navíc se rozhlížela i v dalších odvětvích kultury. Začínala v reklamní a produkční agentuře, až se dostala k práci pro regionální periodika v Třebíči.“Za to, že jsem se opravdu naučila psát, jestli to tak tedy můžu říct, dodnes vděčím panu šéfredaktorovi Třebíčského deníku. Vždy mi vyšel vstříc a nechal mě psát si, co se mi zrovna zlíbilo“ přiznává s potutelným úsměvem v očích jako tabák šéfredaktorka webu Tři kápě a webového portálu a internetové televize Záruka kvalit.

Sama o Hraběti říká: “Jeho sbírka Blues pro bláznivou holku se mi dostala do ruky ve čtrnácti letech a naučila mě číst poezii. Básník, díky kterému jsem si na obchodní akademii uvědomila, že ze mě určitě nebude účetní a půjdu studovat literaturu, abych se o něm dozvěděla víc. Člověk, kterého už víc než sedm let podrobuji soustavnému literárnímu výzkumu, aby se o něm vědělo. Člověk, který mi pomohl ke dvěma akademickým titulům. Básník, který mi dal v literatuře úplně vše, co jsem kdy hledala.” S účastí v projektu "12x Hrabě to vy" příliš neotálela, a ačkoliv jsme poněkud déle ladili termín naší schůzky v Brně, nakonec jsme na krátké povídání s Lenkou Vaníčkovou čas našli.

Můžeme začít tím, jaké bylo tvé první rendez-vous s poezií Václava Hraběte?

Lenka: Setkání s panem Hrabětem skrze poezii pro mě nastalo asi v roce 2005. V podstatě náhodou jsem si od spolužačky půjčila sbírku básní Blues pro bláznivou holku a jiné básně. Možná jsem v té době některé věci ještě úplně nechápala, bylo mi 14 let. Ale i tak mě tato poezie hodně oslovila. Věděla jsem, že se k ní vrátím. Tak se také stalo, asi o dva roky později. A už jsem u ní zůstala.

Nejoblíbenější báseň Václava Hraběte? Proč, čím nebo jak bys svůj výběr zdůvodnila?

Lenka: Tak to bych se musela opravdu dlouze zamyslet. Vždy jsem měla oblíbené spíš určité Hrabětovy verše než celé básně. Třeba z důvodu, že mě v určitý čas nějak provázely; popisovaly dokonale to, co se mi v některých životních etapách dělo.

To samozřejmě plně respektuji. Ovšem v projektu bude takovým patronem své básně každý, takže když se tedy zamyslíš, kterou vybereš?

Lenka: Vyberu si. A bude to báseň Ty. Důvodů je několik. Ten první asi je, že sama mám „oči jako tabák“, což mi několik lidí nezávisle na sobě potvrdilo (úsměv). Ačkoli se představa toho, jakou barvu má tabák, nejspíš liší. Ale je to i báseň, která mě zaujala právě už v těch čtrnácti letech, kdy jsem ji četla poprvé. A pak se mi v různých časových rámcích vracela . Pokaždé v ní nacházím něco nového. Ano, jsou v ní explicitně vyjádřeny i věci, které se mně samotné někdy staly.

Myslíš si, že je práce s mluveným slovem, ať v médiích, nebo v umění obecně, speciální disciplína, pro kterou platí, že ne každý novinář či herec ji může zvládat?

Lenka: Práce s mluveným slovem je dle mého ošemetná. Mluvit přece umí skoro každý, česky to taky zvládáme od školy. Jenže právě zdánlivě jednoduché činnosti mohou být ty nejtěžší. Sama se učím pořád a rozhodně se nepovažuji za dobrého řečníka. Desetiletí v mé profesi mě naučilo mnohé, stejně tak studium zaměřené na český jazyk a novinařinu. A přitom to pořád není ono. I ze svého okolí vím, jak zdánlivě banální věc. Dobře komunikovat ve společnosti a na veřejnosti, to působí lidem problémy. Takže určitě platí, že ne každý to může zvládat, na druhou stranu se to každý může naučit. Jen chtít investovat čas i trpělivost.

Jaké postavení má poezie ve tvém životě?

Lenka: V mém životě poezie vždycky měla svou pevnou pozici. Už v docela nízkém věku jsem si vybírala poněkud jinou poezii než moji vrstevníci. Mám literaturu ráda obecně, takže prózu rozhodně neodstrkuju stranou. Je ale pravda, že kvůli mému několikaletému pracovnímu vytížení a také určité lenosti volím poezii k četbě záměrně. Líbí se mi, že se k ní můžu neustále vracet, aniž bych zapomněla předchozí „děj“ jako v próze. Nebo že i když mám málo času, na pár básniček ve vlaku vždycky dojde. A navíc mě naplňuje něčím, co próza neumí. Citem a pocitem, který pak můžu předávat dál, nebo si ho jenom sobecky držet uvnitř sebe.

Jak vnímáš pozici poezie v současném literárním světě?

Lenka: Pozice poezie obecně je opravdu složitá. Je to tak už dlouho a nemyslím si, že se to nějak výrazně zlepší. Na poezii musí být nálada, prožitky, atmosféra... Přiznám se, že současné poezii moc neholduji. Zůstávám u prověřené klasiky a objevuji autory, ke kterým jsem se dříve vůbec nedostala a kteří jsou něčím zvláštní. Znovu jsem objevila Vítězslava Nezvala či Eduarda Petišku. Klasici české poezie, respektive prózy. Snaha za každou cenu poezií zaujmout, aby byla čtená, což mi občas u některých současných básníků vadí, to opravdu není to, co u básní hledám.

Kdy a proč nebo v čem nastal přerod z absolventky obchodní akademie na ženu, která dnes, coby filolog a novinář, prezentuje a přednáší o poezii?

Lenka: Ten přerod byl pozvolný, ale vlastně od začátku jasný. Poezií jsem se hodně zabývala už na střední škole, což bylo, zvláště na obchodní akademie, trochu „divné“. Obchodka mě docela bavila, protože jsem zde zúročila svou až pedantskou pečlivost a smysl pro pořádek. Pak se ve mně ale probudilo trochu bohémské já a začala jsem se pohybovat v oblasti kultury, zejména pak muziky. Tohle období trvá v podstatě dodnes a určitě ho zahájila má práce v reklamní a produkční agentuře a následně v novinách. A nezanedbatelným bodem v mém dosavadním životě bylo studium literatury na vejšce, kde už jsem se na poezii přímo zaměřovala. Z toho pak vznikl i můj projekt o Václavu Hraběti, protože jsem získané informace o něm chtěla předávat dál.

Jak bys několika slovy charakterizovala nebo popsala to, co děláš?

Lenka: Především bližší seznámení s Václavem Hrabětem, ovšem skrze to, co už asi každý návštěvník zná. Povědomí o Václavu Hraběti mnozí mají, ale trochu zprostředkovaně, třeba skrze písně Vladimíra Mišíka. Ani ty na přednášce nechybí, ovšem k tomu, doufám zajímavým způsobem, přidám a přenesu vše, co je u života Hraběte. důležité. Primární zaměření je však na hudbu.

Co tedy může návštěvník akce “I nádraží je katedrála” očekávat?

Lenka: Část přednášky se jmenuje Slovo a hudba a prezentuji zde své několikaleté sbírání materiálů o muzikantech a performerech, kteří s odkazem Hraběte nějakým způsobem pracují. Snažím se vše představit zábavně bez toho, aby se kdokoli nudil, moje přednáška je vskutku interaktivní – slova, hudba, fotografie... Součástí projektu je totiž i výstava mých autorských fotografií. Když to prostory, ve kterých se akce odehrává, dovolí, vystavuji 28 fotografií, které se váží především k mému rodišti a k muzice. Nafotila jsem je během let bez nějakého záměru. Jsou totálně neupravené v jakémkoli programu, já to nerada používám. Ale mají příběh. A ten příběh chci přiblížit i tak, že u každé fotografie je úryvek básně Václava Hraběte, který s výjevem na fotce nějakým způsobem souvisí.

Jaké je současné postavení žen ve společnosti převážně řízené a ovládané muži?

Lenka: V tomto asi nejsem úplná feministka. Za prvé toto téma nijak zvlášť „neprožívám“ a za druhé si nemyslím, že si mám jako žena v zaměstnání na cokoli stěžovat. Naopak, tady, v mé práci v Brně, jsem jediná žena v týmu a velice mi to vyhovuje. A takové ty věci, jakože za stejnou práci berou ženy menší výplatu než muži, k tomu se vyjádřit nemohu, protože nemám dostatek informací o této problematice. Pracuji v docela přefeminizovaném oboru, takže opravdu nevidím problém. Jsem vděčná za to, že vůbec můžu dělat to, co chci, což bohužel ještě není v některých částech světa úplným pravidlem. Díky za to!

Rok 2018 už pomyslně klepe na dveře. Jaké jsou nejbližší plány, jak profesní, tak případně soukromé, v životě Lenky Vaníčkové?

Lenka: Jsem hodně puntičkářský typ člověka, mívám většinu věcí předem naplánovaných a daných. Zejména letošní rok mi však na několika frontách ukázal, že to až tak dobré není. Stala se mi v životě spousta krásných věcí, které by naplánovat nešly, kterým jsem se třeba nejprve bránila, ale vyšly, zatím, skvěle. V září jsem začala pracovat v Informačním centru pro mládež v Třebíči, a to mě nyní naplňuje opravdovou radostí a chutí do života. Abych toho náhodou neměla ve svých dvou úvazcích jako šéfredaktorka málo (smích). Takže bych moc ráda pokračovala v tomto zaměstnání, které mě baví a také dále rozvíjela svou šéfredaktorskou činnost na internetové TV a webovém portálu Samozřejmě chci také co nejdále rozšířit svůj projekt „I nádraží je katedrála“ o Václavu Hraběti. V plánu mám už nyní dvě přednášky a výstavy v prvním pololetí roku 2018, takže jen tak dál!

Autor: Jan Raus | středa 6.12.2017 13:12 | karma článku: 29.21 | přečteno: 876x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Kultura

Pavel Král

Ztišení je cesta k naději

V poslední době jsem si něco uvědomil. Uvědomil jsem si, jak mi vadí, když lidé v mém okolí kritizují můj způsob života. Střídám totiž zaměstnání jako ponožky. Přitom v té první práci z jsem vydržel 15 let. Zrovna včera se mě ...

25.9.2022 v 13:00 | Karma článku: 5.61 | Přečteno: 114 | Diskuse

Dita Jarošová

Čas nočních čepic /fejeton/

Závody v otužování nabraly v Čechii na spádu, venku se prudce ochladilo a přímou úměrou vevnitř v budovách rovněž. Kdo se rozhodl čelit energetické zimě Vladimírově, zažívá chladné chvilky...Šetření se nevyhnulo patrně nikomu.

24.9.2022 v 14:20 | Karma článku: 9.02 | Přečteno: 231 | Diskuse

Kateřina Dušková

Fotogalerie: ANIMA a vizuální poezie X

Je tady nová ANIMA kolekce obrazů, tentokrát na téma umění! Prohlédnout si ji můžete v následujícím článku.

22.9.2022 v 17:00 | Karma článku: 4.69 | Přečteno: 75 |

Eva Šamánková

Nečekané přiznání

Odporné vraždy manželských párů, podivná fotka připnutá na těle zastřeleného mladíka a tajemstvím opředená minulost schopné kolegyně z policejního oddělení. Nečekané přiznání převrací vše dosud známé...

20.9.2022 v 10:11 | Karma článku: 8.05 | Přečteno: 378 | Diskuse

Richard Mandelík

Jaro 2022 – půvabné koncerty menších pořadatelů

Zde mají místo violoncellistka Milada Gajdová a dva koncerty v přívětivostí proslulém prostředí u bývalého sv. Vavřince v Hellichovce v režii cembalistky Moniky Knoblochové a sopranistky Terezy Dudkové zvané Café Créme. A 2 další.

20.9.2022 v 7:00 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 42 | Diskuse
Počet článků 86 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1936

občan ČR, zaměstnanec Českého Rozhlasu, volný novinář, ext.redaktor Divadelních Novin, Media Relationship manager v 4UM z.s, spolupořadatelfestivalu Strakonice nejen sobě 2015, textař a zpěvák kapely Z ničeho nic

Najdete na iDNES.cz