David Cajthaml - Erotické snění s trochou dekadence

Je těžké určit, ze všeho, co David Cajthaml dělá, čím je pro umělecký svět nejvíc. Zda básníkem a spisovatelem, nebo grafikem a malířem, či snad hudebníkem. 

Jako annonci na setkání s tímto více než zajímavým umělcem ve strakonické čajovně Pod Stolem si dovolím publikovat jím autorizovaný rozhovor, který jsme společně s Dianou Abu Zummar s Davidem pořídili v Makotřasech v červnu 2014.

"..čísla hvězd
...na obzoru
jejich pojmenovaní
vyslovuj, prosím... 
zvuk myšlenky
přivolá to 
co je 
za horizontem vášně
Řeč jsou body
zvuků propojené
nitkami neovladatelných
nervů plujících
srdcem
---"
David Cajthaml, 31.12.2013, Makotřasy
 

Osobně mám rád jeho básně. Každá z žen by si přála, aby byly psané jen a jen pro ni. A každý poeta by jistě nepohrdl umem vyjádřit podstatu či myšlenku tak přesně, výstižně a na tělo. Mimo jeho poezie můžeme zmínit i jeho hudební profil. Název jedné z prvních českých punkových kapel ENERGIE G asi dnešním pseudopunks mnoho neřekne, ovšem právě ta je s Davidem úzce spjata, stejně jako dlouholetá spolupráce s Mikolášem Chadimou. Ovšem za pravděpodobně nosnou uměleckou náplň všestranného umělce, narozeného 11. ledna 1959 v Praze, můžeme považovat výtvarné umění. Tvoří nepřetržitě od školy a jeho portfolio obsahuje nejeden úspěch či zajímavou spolupráci. Absolventa Vysoké školy uměleckoprůmyslové v roce 1985, kde vystudoval architekturu a scénografii u profesora Josefa Svobody, člověka s neuvěřitelnou dávkou totálně klidné energie, najdeme od roku 2004 v jeho malebné chaloupce v Makotřasech, kam se uchýlil pro klid, tolik potřebný pro tvorbu i život jako takový.

Myslím, že můžeme zavzpomínat na doby jedné vůbec z prvních punkových kapel ENERGIE G a postupně popovídat o všech dalších začátcích. Souhlasíš?

David: Energie G, tak to bylo vlastně setkání spolužáků z gymnázia.Teda spolužáků mýho bráchy, kterýmu bylo tehdy asi 15, já jsem byl o 4 roky starší. Bylo to někdy v roce 1979. A v týhle době jsme začali zkoušet dělat hudbu. Děveasedmdesátej byl takovej trochu přelomovej rok, v hudbě, v kultuře, ve společnosti. Do tý doby to bylo všechno takový načinčaný, mnohdy i nabubřelý. Prostě tomu už moc lidí nevěřilo. No a do toho přišel punk, to svou jednoduchostí, ostrostí a společenskou kritikou a angažovaností. No a s tím jsem přišli i my, byli jsme jedna z prvních punkových kapel, která tady s tím trochu hnula. Většina našich kamarádů hrála cover verze anglických nebo amerických kapel. My jsme byli kapela, která měla svoje vlastní písničky, vlastní texty.

Pokračovala kapela i po tvém přijetí na vysokou školu?

David: Pokračovalo to, i když jsem nastoupil na vysokou školu uměleckoprůmyslovou, kam jsem šel s tím, že jsem ještě nechtěl jít do práce. Tenkrát se prostě muselo chodit do práce. Tedy pokud člověk nevystudoval FAMU, AVU nebo UMPRUM, to nemusel mít razítko v občance a policajti ho nemohli zavřít. Takže to by důvod, možná jeden z podstatných. Studoval jsem architekturu a scénografii. A opět přiznávám, že tyhle obory nebyly zvoleny záměrně, měl jsem tam určité známosti a dostal jsem se tam bez větších obtíží. Musím ale nakonec říct, že jsem i přes to všechno měl štěstí, protože mým profesorem byl Josef Svoboda, což byl světově proslulej scénografa já se toho spoustu naučil. O divadle, ale i o dalších aspektech tohohle oboru. Jinak ovšem musím říct, že v těch osmdesátých letech byla ta škola trochu šílená.

Neutíkejme ještě od kapely. Co bylo pro náctileté kluky v tehdejším „husákovském“ Československu impulsem nebo ukazatelem pro to, aby začali hrát punk?

David: Tak asi podobně, jako ostatní. Nějak, od někoho jsme se dostali k nějakým punkovým deskám, nahrávkám a propadli jsme tomu. Já tehdy poslouchal v podstatě jen klasickou hudbu, tehdejší pop music a vůbec ta hudba z té doby mi absolutně nic neříkala. A najednou tu byli Sham 69, The Clash nebo Sex Pistols.

To, že minulý režim perzekuoval různé umělce, včetně hudebníků z undergroundových a punkových kapel ještě nedlouho před rokem 89 asi nemusíme zmiňovat. Jak to ale vypadalo s reakcí společnosti, režimu na začátku vaší hudební kariéry?

David: Tak problémy byly v podstatě velice brzy. Tehdy musela každá kapela absolvovat tzv. přehrávky, zkoušky z not, hudební teorie a politickýho názoru. V těch komisích třeba seděl i Petr Janda a takovýhle lidi. A taky byl nezbytnej zřizovatel, což byla vždycky nějaká organizace, která tu činnost nějak zastřešovala. Většinou to bylo nějak propojený přes SSM nebo závodní kluby ROH. Kdo tohle nesplňoval, tak v podstatě nemohl oficiálně vystupovat nebo pořádat koncert. Náš problém byl možná trochu jinde. Tenkrát v tom ovzduší socialismu nevěřil nikdo nikomu. A u lidí, kteří byli hodně blízko, i kamarádů hrozilo, že to můžou být fízlové nebo práskači StB. Zažil jsem, že několik lidí nejdřív ze školy odešlo, a najednou se tam pár z nich v podstatě vzápětí hned vrátilo. Stejně tak i ti, kteří už tenkrát měli přístup k drogám. Hulili třeba trávu, naprosto veřejně, ačkoliv už tenkrát za to byl vysokej trest. Byli hodně podezřelí z toho, že s fízlama spolupracujou. Žádnému z nich se potom už nic nedělo, nestalo..

Bylo těžké uspořádat koncert v tehdejším normalizačním režimu? A jak často se podařilo vystupovat Energii G?

David: Koncerty byly. My jsme měli pár koncertů téměř hned. My jsme zřizovatele neměli, takže jsme vždycky museli hrát s nějakýma kapelama, který to měli všechno v pořádku. Další variantou bylo, že se na Vltavě pronajal parník a koncert se udělal tam. Většinou to bylo napůl soukromý a napůl tajný. Ale hráli jsme třeba na Žofíně.

Takže tehdejší StB infiltrovala i tuhle nově vznikající komunitu?

David: My jsme měli zpočátku štěstí, že jsme s tím začali a fízlové to ještě neměli okolo toho tak zmáknutý. V podstatě nevěděli o co jde a co od toho čekat. Oni hledali spojení na underground, který tam samozřejmě bylo, ale jen slabé a ještě se to dařilo dlouho tak nějak tutlat. Chvíli jim trvalo, než to rozklíčovali, tehdy tam ještě neměli svoje lidi, potom už ano. Takže třeba já jsem o tom nikde moc nemluvil.

Nebál ses, že pokud tvá hudební aktivita vyjde najevo, může tě režim nutit ke spolupráci nebo zničit?

David: Snažil jsem ty dva svoje životy nějak oddělit, ten školní od toho zbylého. Žádný papírky po kapsách, žádný napsaný telefony, adresy, jména, nic. Kontrola mohla být okamžitě a nikdo nechtěl nikoho ohrozit. Musel jsem si třeba pamatovat dvacet, třicet telefoních čísel. Tak člověk ochránil minimálně své nejbližší a kamarády. Běžnej trik, třeba po koncertě byl, že nastrčenej fízl přišel pro autogram, druhej člověka vyfotil s tím prvním a kamarádům potom ukazovali tu fotku a tvrdili jim nesmysly o podepsaný spolupráci, Běžnej trik.

Co se následně stalo? Vyslýchala vás StB, byl to signál k ukončení činnosti kapely?

David: StB nás vyslýchala. Začalo to tím, že do Prahy přijel jeden britskej novinář, kterej tady mapoval tuhle subkulturu a vyšel o tom článek v New Musical Expres. Což je velkej anglickej hudební časopis vycházející dodnes. Myslím, že hodně respektovanej. Po tomhle článku fízlové trochu zbystřili, jelikož se jim něco nepodařilo podchytit a něměli to pod kontrolou. Že se jim to asi vymklo, když jsou na první straně takového časopisu československý kapely.

To musel být obrovský šok pro režim. Co následovalo?

David: Zatkli nás a vyslýchali. Chtěli zjistit co, kdo, proč. Museli se v tom zorientovat, aby mohli vytvořit síť svých agentů a práskačů. Fízlové mi třeba říkali: Co by tomu řekl pan rektor?“. Já jim říkal: „Nevím, ale můžete mu zavolat“. Všichni věděli, že rektor je taky fízl, tak proč bych na to odpovídal. Ostatně tohle se děje i dneska a bojím se, že se to bude dít dál. My jsme skončili v podstatě hned po těch výsleších, myslím v roce 1982. Už jsme nechtěli hrát ani riskovat.

Dá se tedy říct, že jsi se rozhodl pro studium?

David: Ano. Chtěl jsem samozřejmě dostudovat. Dostudovat a emigrovat. O kapele nevěděli ani rodiče. Vlastně nevěděli pořádně o ničem, to se rodičům tenkrát neříkalo. Emigrace byla aktuální, vyhlídky na nesvobodu nebo kriminál tady nebyly zase takovým dobrodružstvím, ačkoliv ve dvaceti to člověk takhle nehodnotil. Dva z kluků emigrovali a my dva s bráchou jsme dostudovali. Myslím, že jsme toho nechali včas a nikoho to zase až tolik nepoznamenalo.

DekadentFabrik

S Mikolášem Chadimou jsi působil v kapele DEKADENTFABRIK. Jak tohle spojení vzniklo?

David:  Dekadentfabrik vznikli na základě toho, že mě Ota Urban navrhnul, abych zase založil nějakou kapelu. Že má někde možnost sálu. Takže takhle nezajímavě to vzniklo. (smích). Je to jinej styl.. Hudby a i fungování. S Energií jsme ten krát zkoušeli 4-5 týdněm, 2 nebo 3 hodiny. Všechno bylo naučený. Zatímco tohle byla hodně improvizace. Navíc si myslím, že tohle určitou spojitost s punkem má. Už v 80. letech se v Anglii hudebně propojovalo s punkem spousta dalších stylů. Reggea, ska a další, do toho navíc přišla elektronika, kterou jsme taky používali. Takže vlastně domíchávání další stylů k tomu našemu základu. Dalo by se říct, že to hudebně tak trochu kopíruje můj život. Snad bych mohl zmínit, že když jsem začal s muzikou na počítači, tak mi pomáhali bratři Ormové z Ohm Square. Ale spíš mě zajímala ta technická stránka věci, jak ty samply a nahrávky vznikají.

Tím asi můžeme muziku opustit a přejít k dalším tvým uměleckým aktivitám. Která je ti nejbližší ? A jak nebo proč jsi se další vlastní tvorbou začal?

David: Nevím. Měl jsem s tím problém už dřív, kdy jsem toho dělal víc, malování, hudbu, psaní, grafiku a přišlo mi to divný, říkal jsem si, že bych se měl věnovat pořádně jen třeba jedný věci. Ale vždycky jsem se postupně vracel ke všemu.

Takže se dá říct, že se posouváš od jednoho k dalšímu podle potřeb a pocitů?

David:  Asi bych řekl, že se různýma formama vyjadřuju jen k jedné věci. Navíc jsem člověk, který je potom tou věcí posedlej. Takže jen posouvám svou posedlost podle potřeby, K poezii, před koncerty k hudbě, když děláme desku, tak třeba celý měsíc. Ale maloval jsem furt. Když jsem dodělal tu školu, tak jsem chtěl vlastně odjet ze země, jak jsem říkal, neviděl jsem tady žádný prostor pro mou budoucnost. Odhodlával jsem se, ale potom přišla revoluce a já tady zůstal. A pořád jsem maloval. I stejným způsobem stejným vyjádřením. Možná, že i erotickým.

Je erotika určitou nití nebo linkou ve tvé tvorbě?

David: Když se tak zpětně podívám, tak asi jo. I erotika je moje inspirace pro tvorbu.

Nepohoršovala erotika tehdejší socialistickou morálku? Řešil vůbec minulý režim takové aspekty umělecké tvorby?

David: Tak nevím, jak ty moje. Vždycky, když byla nějaká výstava, tak se to dělalo podobně jako muzika, přes zahrádkáře, včelaře, místní organizace komunistů. Prostě jak to šlo, aby to prošlo. Vždycky se tam objevila úřednice nebo úředník, kteří to vždycky kontrolovali. Když je něco pohoršilo nebo jim to nepřipadalo adekvátní, tak byly problémy. Logiku to většinou nemělo, ale museli člověku ukázat, že takhle teda ne. V nejhorším případě se to muselo sundat a něčím nahradit.

Takže cenzura?

David:  Ano, ale já nikdy nemusel nic korigovat. Když jsem namaloval něco, s čím by mohl vzniknout problém, tak se to nevystavilo a počkalo se jinam.

Jak sis vydělával, coby svobodný umělec, na živobytí?

David: Ze všeho, co se prodalo, se něco odvádělo státu a danilo se to. Musel jsem pracovat a co se prodalo, to jsem měl. Když tam člověk vydržel, měl nějakou šanci. A dokonce i ti, které vyhodili, se mohli dál živit svobodně, přes takzvané Art centrum. Což byla vývozní agentura pro československý umění. O všechny „protistátní živly“ býval velký zájem v zahraničí. V Německu, ve Francii. Tam se to prodávalo, oni sebrali myslím 50% a vyplácelo se to v bonech. Takže ještě přes veksláky to člověk musel vyměnit na koruny nebo utratit v Tuzexu.

Mělo tohle všechno vliv na kvalitu tehdejšího československého umění?

David: Ta doba byla zajímavá snad jedině v tom, že počet umělců byl tímhle vším limitovanej. Byli tam jen absolventi uměleckých škol a fungoval takovej cechovní systém, jako garance určité kvality.

Výtvarno Davida Cajthamla

Jaké byly začátky mladého umělce v Československu?

David: Mohl jsem vystavovat od roku 1985, vlastně hned po ukončení studia. Když člověk dokončí školu a je tvůrčí, je o něho hned, tak rok, dva docela velkej zájem. Tenkrát byly výstavy převážně v kulturních domech a podobných kulturních zařízeních. Nemusel jsem nastoupit do zaměstnání, stal jsem se členem Svazu umělců, kam člověka automaticky šoupli. Taková první významnější a úspěšnější výstava byla tuším v roce 1988 v klubu Delta, kdy už to bylo takový trochu víc otevřený a uvolněný. To už jsi umělci, kteří byli organizování a sdružovaní pod hlavičkou SSM, docela troufali vystupovat proti tehdejším konvencím. Svaz umělců byl takovaj zaprdnutej. Mladí na to trochu tlačili a snažili se využít tý gorbačovský vlny uvolnění, kdy bolševici mimo SSSR nechápali, co se to začíná dít.

Mám v oblibě knihu „Malá mořská dívka“. O co se jedná a řekni něco ke zmiňovaným básním, jiným textům a kresbám?

David: Tak tuhle knihu jsem napsal myslím v roce 2011, zrovna včera jsem jednu podepisoval. Celý to je o dívce, která žije v moři, mimo svět obchoďáků, silnic, civilizace a normálních mezilidských vztahů. Vlastně žije sama, má děti. Knížka vznikla tak, že rukopis jsou původem takový kresby asi 10 x 7 centimetrů a podle nich jsem napsal i krátkej text. Vznikalo to jako grafický listy, A jak jsem psal a psal, bylo toho nakonec dost na celou knížku. Kamarád Oto Urban, mimo jiné kurátor výstavy „Dekadence Now“ pro Rudolfinum, navrhl to, aby se to vydalo..

Můžeme popovídat o tvé básnické a spisovatelské minulosti? Ale i současnosti a třeba i blízké budoucnosti?

David: Je to moje první kniha. Další je taková moje bibliofilie, která se jmenuje Lesní kresby, vydalo nakladatelství Losiny a její křest se chytá právě za pár dnů v knihkupectví KAVKA v Praze. Chtěl bych udělat celou sérii bibliofílií, a to je první a jedna z nich. I ten vznik je podobnej mořské dívce. Tam to ovšem byly velké kresby, které se po zmenšení vytiskly sítotiskem a já jsem k tomu dopsal texty.

Co kniha básní Davida Cajthamla? Nejspíš nejsem jediný, kdo se na to ptá?

David: Víš, já se do toho vydávání nějak nehrnu. Dneska vychází denně asi 60 knih, tak co s tím. Říkám si, že až bude ta správná doba, potom o tom začnu uvažovat. Asi to nějak vydám, ale zatím neumím říct jestli za rok nebo déle. Inspirací k básním je spousta, může to být láska, ale i chlad nebo bolest, život, žena, ačkoliv moje poezie je spíš tak všeobecně milostná. Nikde se to nesmí zastavit, vždycky to musí nacházet odezvu na více místech, potom má hloubku a smysl.

Sleduješ současnou českou tvorbu v tom, co sám děláš?

David: Tak abych řekl pravdu, pořádně ne. Viděl jsem dost výstav, čtení, i koncertů, ale ty konkrétní jména nijak nesleduju. Já jsem spíš rád, že to pořád funguje. Že lidi píšou, čtou nebo chodí na koncerty a výstavy. Mám spíš radost z tý atmosféry a setkání při takových akcích.