Ten kdo neskáče (prý) není Čech

Kdo neskáče není Čech, hop, hop, hop! Kam jsme  doskákali, podle koho skáčeme a komu na co ještě “skočíme” 30 let po listopadu 89? Trapného Putina na bruslích dostihla karma na koberci, ale již za pár dnů můžeme zakopnout všichni  

Slogan „Kdo neskáče, není Čech“  zazněl pravděpodobně poprvé z pražských náměstí, z úst davů slavící nečekanou stříbrnou medaili české reprezentace z fotbalového EURA 1996 v Anglii. Zprofanovaný sportovní pokřik sportovních fanoušků (k jehož autorství se hlásí kde kdo, dokonce existuje několik různých registrací ochranných známek na jeho různé verze) se během času stal jakýmsi heslem všech pro všechny a všechno. Časem byl “povýšen” na jednoduchý prostředek vyjadřující tzv. národní hrdost. Kluci z ústecké punkové kapely Houba zpívají v jednom ze svých songů z alba “U šílena nesersrny” z roku 2007 následující:

“My to nacvičíme, všechny přeskočíme!

Ten kdo neskáče, prej není Čech! Vozíčkář pláče, takovej pech.

Tenhleten zákon, fakt není fér. Jak k tomu přijde beznohej?

Občanku vrací, kdo neskočí. Když odevzdávám, tak se otočím.

Úředník na mě si zakřičí, že jsem teď cizí, pak odskočí…”

A tuto jemnou nuanci použiji coby nadpis tohoto článku, věnovaného volbám do Evropského parlamentu a potažmo naprosto zbytečnému vzrušování se okolo instituce s názvem Evropská unie.

Zatímco probíhající hokejové mistrovství světa na Slovensku  znamená jistou možnost pocítit hrdost na svou vlast díky národnímu týmu (a to i přes bohužel zaslouženou porážku s Ruskem), samozřejmě v případě fair boje, pohledné hry a splněné taktice “vstřelit o jeden gól více než soupeř", blížící se volby do instituce zvané Evropský parlament opět vynáší z kalných vod české politiky pokrytectví, oportunismus, prázdná slova a laciná gesta. Tím spíš, když se podíváte na soupisky politických stran a jejich nominace do tohoto “nároďáku”...

Kupříkladu mladí komunisté či kandidáti KSČM (nejen na plakátech v metru, kde je denně vidím) přináší české veřejnosti “řešení” v oblastech cenzury internetu, alternativy veřejného referenda, vymýcení šuntů z obchodů, revizi našich daní mizících kdesi, včetně razantního sloganu “Nenechme to tak!”. Ať v případě miliard vyplácených zbrojařům či tématu eura a členství v EU. Bittersweet Schicksalssymphonie, od strany hlásící se nepokrytě k režimu, který terorem, demagogickou ideologií a propagandou, přes čtyřicet let za ostnatým drátem, odepíral vlastním lidem možnost svobodné volby, slova a používání vlastního rozumu. Bez mrknutí oka okrádal své občany vyvlastňováním či zabíráním majetku a permanentně udržoval nastolené normy RVHP, ekonomickou závislost na systému a sociální úroveň majoritní společnosti na “socialistických hodnotách”. V "ráji pracujících", v přídělovém systému a nekonečných frontách v obchodech se silně omezeným sortimentem (samozřejmě mimo bolševické nomenklatury, přesně podle orwellovského „Všichni jsme si rovni, někteří jsou si rovnější“). Rovněž nemalými prostředky z veřejných peněz a vlastní aktivitou podporoval nařízené kvóty a militaristické vize Varšavské smlouvy.

Nemíním tímto textem nikoho nabádat k bojkotu nadcházejících voleb. Ačkoliv se osobně doznávám, že se těchto voleb, jako jediných, pravidelně neúčastním. A nebude tomu jinak ani letos, moje účast na tomto podniku končí pracovním přenosem debaty leadrů těsně před začátkem. V referendu o našem vstupu do EU před šestnácti lety jsem hlasoval PROTI a i po této době, která přinesla mimo nezpochybnitelných pozitiv mj. kauzu Randsdorf, Lisabonskou smlouvu nebo Brexit, zůstávám nadále více na straně euroskepticismu či eurorealismu. Ten by  ovšem měl, podle mého názoru, směřovat od omýlaného zaklínadla všech extrémních politických subjektů  “CZEXIT” spíše k návratu ekonomického charakteru fungování evropského společenství, decentralizaci moci, odstoupení od marné snahy o sociální inženýrství evropské populace a ke snaze objektivně revidovat činnost, transparentně prezentovat vize a pravdivě informovat o výsledcích práce poslanců Evropského parlamentu, představitelů EU a všech evropských institucí. Bohužel tento politický směr v celém spektru české politické reprezentace postrádám. Pro se, coby NEvolič do EP, jen pokusím uchopit polarizující fenomén EU, trochu ho zrentgenovat a nechat na čtenáři, jaký snímek přinese jeho projekce na vlastním zobrazovacím zařízení.    

Dějiny Evropy, coby kontinentu, úzce souvisí s historii ostatních civilizací po celé planetě. Povětšinou ovšem nijak konstruktivně.  Po celou dobu samotného evropského soužití se jedná o příběh plný konfliktů a kooperace, mísení různých národních rysů, zvyků či tradic mezi stejně bohatou směskou národů, potomků Římanů, Keltů, Hunů, Osmanů, Vikingů, Germánů nebo Slovanů. Pravděpodobně právě v pestrosti a různorodosti vždy spočívala výjimečnost a síla obyvatel obývajících tento světadíl, byť na jeho území registrujeme dvě nejbrutálnější války v tisícileté existenci lidstva.

Vize společného ekonomického směřování v Evropě existuje už od čtyřicátých let. Už Walter Funk, ministr hospodářství Třetí říše v letech 1938-1945, odsouzený jako válečný zločinec v Norimberku, deklaroval poválečný ekonomický plán v Evropě. Takže vznik EHS, Evropského hospodářského společenství 1. ledna 1958, které mělo podpořit evropskou ekonomickou integraci včetně jednotného trhu, byl zcela logickým vyústěním poválečného vývoje v Evropě, úzce spjatým s Marshallovým plánem (European Recovery Program). Ačkoliv se jeho prvním předsedou stal člen několika národně-socialistických organizací v Hitlerově Německu a Američany zajatý dělostřelec Wehrmachtu Walter Hallstein, jednalo se čistě o ekonomický projekt.

Že je EU, coby nástupnická organizace po EHS nesourodým společenstvím pramení už z faktu, že se snaží sloučit a unifikovat rozmanité národy, odlišných zvyků i tradic, žijících v suverénních státních celcích. Ať ekonomicky, tak sociálně. Ačkoliv původní záměr EU nespočíval v globální a centrálně řízeném území Evropy, nýbrž ve sdružení evropských států, případně regionů. Avšak současné směřování EU v duchu tzv. neomarxismu západního typu, s ex komunisty na pozicích eurokomisařů členských zemí a v čele s levicovými lídry typu Barrosa, tento kurz centralizace a podmíněného sjednocování evropské populace dávno nabralo. A neochvějně ho udržuje. Tvrzení, že vstupem do unie zrušily členské státy své hranice, neznamená vzdání se vlastního území nebo národní identity, jak je občas patrné z různých eufemistických prohlášení politiků.

 

Ekonomická sebevražda?

Pokud budeme pracovat s čísly a názory odborníků z ekonomických či makroekonomických sfér, zůstává realitou, že český trh byl, je a nejspíš navždy zůstane, sám o sobě, malým a naprosto nicotným hráčem na poli světové globalizační politiky. Z ekonomického hlediska je tedy naše začlenění do hospodářských struktur a sféry vlivu EU nezbytné. I přes neochvějná tvrzení oponentů z SPD či podobných kabaretních ansámblů, vycucaných z prstů či předpovězených z křišťálové koule. Mantrou politiky EU jsou rozhodně Evropské fondy a dotace. Ačkoliv např. kauza ROP Severozápad, ale i další politické skandály, krádeže a defraudace, týkající se netransparentního rozdělování prostředků z EU v české verzi Eldorada, tento systém evropských dotací (nejen v očích veřejnosti) naprosto dehonestovaly.

Ekonomicky prokazatelný přínos by potvrdil nejeden starosta, soukromý zemědělec, malovýrobce, památkář či mnoho jiných. Opravené památky, nová výstavba, zasíťování venkova, zlepšená infrastruktura, nové pracovní příležitosti či obnovený strojový a vozový park u menších podnikatelů by zřejmě bez evropských investic nebyly na denním pořádku. Tam, kde dokázali regionální politici (většinou starostové obcí a menších měst) smysluplně a transparentně realizovat plány a přání spoluobčanů, ve veřejném zájmu za přispění evropských financí, tam se sluší s respektem smeknout.

Ani za patnáct, natož za sedm let...

Volný pohyb zboží, služeb, osob a peněz, čtyři pilíříe podpírajících budování společného evropského trhu. To vše je víceméně kontinuálně prezentováno coby funkční, i v ekonomicky dvourychlostní Evropě. Jen s tím rozdílem, že průměrný plat na jednoho občana České republiky by (podle odhadů) měl na konci letošního roku dosahovat circa 34.000 Kč (cca 1320 EURO), zatímco v sousedním Německu dosahuje téměř trojnásobku již nyní (3700 EURO / 95.000 Kč). To vše, umocněné velmi podstatnou diferencí v tempu dlouhodobého nárůstu průměrné mzdy, kdy ten náš zaostává za německou ekonomikou téměř o 70%, včetně vzrůstu HDP. V tomto kontextu čísel chci zmínit optimistické proklamace bývalého premiéra a europoslance za ČSSD  Vladimíra Špidly, který národu sliboval dohnat sousední Německo v příjmové sféře do sedmi let.... Vyjádřeno jazykem Shakespeara - All talk, no action / Kecy a skutek utek.

Státní dluhotvůrci

Stejně lze zvednout varovný prst v případě růstu státního dluhu. Češi moc neslyší na nákup vládních dluhopisů, takže snažení “vilikusů” Sobotky, Kalouska, Topolánka nebo Nečase vyšlo poněkud do prázdna a vznikl spíš prostor pro spekulanty. Každopádně v roce 1997 činila výše dluhu ČR cca 173 miliard korun, ale již o rok později, s počátkem fungování tzv. Opoziční smlouvy Klaus - Zeman, vzrostla meziročně téměř o šestinu. K dnešku je uváděna výše státního dluhu České republiky circa 1,6 bilionu korun. To znamená, že každý z nás, včetně právě narozených dětí,  dluží díky politikům, bez vlastního přičinění, přibližně 160 tisíc na hlavu.

Na obhajobu dodejme, že souhrn závazků ústředních vládních institucí a dalších veřejných orgánů ČR vůči jednotlivým věřitelům, patří v unii k nejnižším.

Malý nebo velký?

Malé a středně velké podnikatelské subjekty v mnoha ekonomických modelech uváděny jako páteř národního hospodářství a ekonomické prosperity. Poskytují šance pro svobodné uplatnění občanů k samostatné realizaci a odpovědnosti pro místní skupiny lidí v produktivním procesu a povětšinou flexibilně reagují na změny situace v různých obdobích nebo místech naší země. Současný trend a koncept, praktikovaný v českých poměrech pod dozorem EU, menší a střední podnikání  spíše znevýhodňuje. Naopak různým způsobem zvýhodňuje nadnárodní korporace či zahraniční investory. Ti ovšem svým vstupem vždy nesledují zájmy lidí žijících v dané zemi či lokalitě. Spíše a zcela logicky preferují ty vlastní - výhodnější podmínky nebo daňové úlevy garantované politickou dohodou, získání kvalitní, ale stále levnější pracovní síly a po splnění a uhrazení recipročních výdajů vládám nebo místním samosprávám možnost odsouvání zisku do svých centrál. Tedy mimo území daného státu, regionu či města.

Ve šťastnější konstalaci ovšem znamená fúze společností nebo vstup zahraničního kapitálu povětšinou přínos v ohledech typu zlepšení zaměstnanosti, dopravní obslužnosti a dalších, mnohdy sociálně prospěšných, služeb nebo vzniku sociálních či kulturních zařízení. Včetně určité návratnosti vloženého kapitálu zpět. Ať formou zvýšené životní úrovně a posílení kupní síly nebo zmírněním odchodu  mladých a vzdělaných lidí z regionu do měst a velkých firem.

Päpstlicher als der Papst sein

Normy, nařízení a doporučení různých orgánů z mnoha evropských centrálních institucí zatížily administrativu a legislativu ČR od našeho vstupu čtyřnásobně více. Mimo jiné ustanovily nové podmínky pro  pouliční kumštýře nebo pro kuřáky. Komplexní aplikace protikuřáckého zákona v rámci ochrany lidského zdraví napříč členskými státy vytvořila mýtus o veřejném prostoru - ovšem téměř většinově v soukromém vlastnictví, a tím omezila osobní svobodu, zmařila předchozí, nekoncepční a neaplikovaná řešení a investice, či chcete-li právo volby pro podnikatele v příslušném odvětví.

Na obranu EU je třeba dodat, že stanovování dodatečných požadavků nad rámec směrnic z Bruselu, včetně jejich zavedení do praxe v ČR, mnohdy doprovázené zkreslenými argumenty či nepravdivými tvrzeními, že úpravu si vyžaduje unijní právo, mají na svědomí naše hlavy pomazané. Přesně podle ironického prohlášení, že naši úředníci jsou papežštější než papež.

Předražený Bruselský dort

Evropská rada, Rada EU, Evropská komise, Evropský parlament, Soudní dvůr Evropské unie, Evropská centrální banka, Účetní dvůr, Hospodářský a sociální výbor, Evropská investiční banka, Evropský ombudsman nebo inspektor ochrany údajů, Evropský úřad pro výběr personálu nebo Evropská správní škola, Hospodářský a sociální výbor, Výbor regionů a desítky dalších výborů, podvýborů, komisí, institutů, orgánů a agentur zaměstnává dle odhadů 55 - 120 tisíc úředníků. Tedy lidí, kteří de facto nic nevyrábějí a asi ani mnoho významného nevytvářejí, přesto je všichni občané EU platí ze svých daní. A to částkou přesahující stovky miliard korun ročně. Do roku 2009 byla odměna europoslance regulována národními koeficienty, ovšem po změně z téhož roku se plat všech téměř osmi set europoslanců ustálil na circa 8.000 Euro hrubého za měsíc. Gáže eurokomisaře je více než dvojnásobný, okolo 20.000 EURO/měs. A to s dalšími funkcemi, náhradami či vyšším postavením samozřejmě příjmy vzrůstají. Opravdu Evropa nepřežije bez rozpočtových položek typu "PROPAGACE EVROPSKÝCH HODNOT HUDBOU" či podobných “ředitelů marmeládových dolů”, při hospodaření v ročním objemu 4, 25 bilionu korun?

Jednou z polehčujících okolností, při pranýřování bujícího zástupu evropských úředníků v montérkách od Versaceho, snad může být skutečnost, že naše republika živí stejným způsobem téměř 70 tisíc úředníků v administrativních funkcích (mimo školství, armády a policie) na 10 milionů obyvatel. Což dalece převyšuje průměr úředníků na jednoho obyvatele v EU.

Lisabonská trhlina v bruselské krajce

Všechny evropské instituce fungovaly do roku 2007 v souladu se zněním Smlouvy o Evropské unii čili Maastrichtské smlouvy, platné od roku 1993. Ta definovala a významně prosazovala evropskou integraci a federalizaci a stala se základem pro vznik EU. Za její platnosti jsme vstupovali do unie v roce 2003. Lisabonská smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství, podepsaná v roce 2007 a v ČR ratifikovaná o dva roky později znamenala velmi významnou změnu ve fungování společné Evropy. Po neúspěchu Smlouvy o Ústavě pro Evropu, „Ústavy EU“ či „euroústavy“, odmítnuté referendy v Nizozemsku a Francii v roce 2005, přikročil Brusel ke změnám prostřednictvím novelizace stávajících smluv. Obsah Lisabonské smlouvy byl vypracován v bilaterálních jednáních během německého předsednictví v Radě Evropské unie a na rozdíl od Smlouvy o Ústavě pro Evropu – která dosavadní smlouvy měla nahradit – novelizovala Lisabonská smlouva stávající evropské zakládající smlouvy direktivami, které jsou i po různých úpravách platné dodnes. Nosnými tématy jsou jak společná politika směrem k ostatnímu světu, tak snaha o blaho všech “euroobčanů”. Jak se daří tyto vize naplňovat, můžeme nejlépe posoudit naprosto ignorantským přístupem a chaotickým řešením migrační krize z předchozích let či přístupu celé EU k ruské anexi Krymu, tedy minimálně v oblasti rozvoje spolupráce a humanitární pomoci. V ryze unijních záležitostech působí autokraticky zcela rozhodně ztráta práva veta každého člena EU. To bylo “demokraticky” nahrazeno hlasováním Europaralmentu, kde ovšem funguje poměrný, nebo-li proporční volební systém. Což tedy přesně znamená to, že českých 21 europoslanců, navíc z různých politických stran, nemá mnoho prostoru a šancí v podstatě nic zásadního prosadit (tím spíše po odchodu 46 hlasů britských kolegů). Tři největší “hráči” EU, Německo, Francie a Itálie mají dohromady  více než třetinu všech křesel. Přesně tedy 251 hlasů (96-79-76), více mandátů má například i sousední Polsko (52) nebo Rumunsko (33). Při vystoupeních v televizi a rozhlase proklamovala Věra Jourová, česká eurokomisařka a členka Junckerovy komise či hnutí ANO Andreje Babiše, možnosti koaličních spojenectví v rámci regionu nebo společných zájmů menších členských států proti evropským gigantům. Ovšem reálné výsledky neukazují nijak závratnou úspěšnost takovéhoto postupu.

Inu, když se chcete dostat k Baltu, nestačí si vzít za spojence Maltu. Tím spíše, když pasáček David skolil (údajně) prakem pelištejského giganta Goliáše pouze na stránkách katolické sci-fi literatury. A geniální české poselství, skryté ve stejnojmenné písni tria Ježek-Voskovec-Werich v politické hře Caesar, inspirovala narůstající hrozba nacismu a krize parlamentních demokracií pro tehdejší Československo. Nikoliv naše významné postavení pro chod evropských událostí. Latina kdysi rozlišovala samostatnými slovy hrdost ušlechtilou - na zaměstnání svobodného člověka, na jeho čestnost, šlechetnost, či hrdost na vlast - a na hrdost sebevědomou, čili pýchu, povýšenost, samolibost, domýšlivost, nadutost a nadřazenost. Evropská unie pravděpodobně trpí určitým typem somatizační poruchy hrdosti ušlechtilé, přičemž ovšem nikterak nepraktikuje ani paliativní léčbu pýchy, povýšenosti, samolibosti a arogance, které začínají být prokazatelně za hranicí preterminálního stadia hrdosti sebevědomé.

Proto pokud se nechcete podílet na vzdáleném umírání potomků Európé, dcery týrského krále Agénóra, važte dobře, komu a proč dáte, v nejméně populárním volební klání napříč světadílem, svůj hlas. Já se budu nadále věnovat smysluplnějším záležitostem a věřím, že pocítím svou národní hrdost již v dalším zápase české hokejové reprezentace.