Kecy, sex nebo poezie? Račte si vybrat!

Stín ignorance, pohlavního diformismu, verbálního primitivismu uniformního stáda, v uměle polarizovaném světě, se nenápadně vkrádá i tam, kde bychom jej nejspíš ještě nedávno ani nehledali. Kupříkladu v poezii, a to i ve Vogonské.

Poezie, z řeckého poiésis –  tvorba. Jedná se o jazykové dílo, které se od běžné mluvy odlišuje používáním definovaných uměleckých prostředků. Autor toho literárního žánru bývá označován za básníka, respektive básnířku. Žena a muž coby soupeři? Souboj pohlaví - terminus technicus současného dělení světa.

Feminismus už nenabízí mnoho pozitivních platforem, na kterých by se mohl ještě zásadněji vyvíjet, mužská ješitnost nadále ovládá okolní svět s notnou dávkou sexismu a o rovných příležitostech a možnostech, v zásadních oblastech společnosti, se spíše planě diskutuje v parlamentu. Doposud neurčený poměr estrogenu a testosteronu, dává substanci vztahů mužů a žen možnost štěpení, dělení, volných vazeb nebo prostorové eskalace. Při nesprávné manipulaci, nevyzkoušeném poměru nebo neopatrném přehřátí mysadrio-misogynní směsi hrozí tradičně výbuch. Snaha poměřovat výsledky práce mužů a žen. se postupem času změnila v nelítostný boj o místo na slunci, za použití všech prostředků a bohužel překročila rámec běžné a zdravé rivality. V různých disciplínách, odvětvích či oborech existují tabulky, nařízení a směrnice, které se snaží srovnávat a narovnávat nesrovnatelné. Ačkoliv  je už z podstaty odlišnosti obou pohlaví jasné, že to zřejmě věrohodné výsledky ani smysluplná řešení nepřináší, intezita tohoto klání spíše stoupá.

Od doby slavného klání mezi Bobby Riggsem a Billie Jean Kingovou, tenisového “souboje pohlaví”, uplyne letos v září čtyřicet pět let. O 26 let mladší žena, tehdy v Houstonu a poměrně nečekaně, porazila pětapadesátiletého tenistu, ačkoliv neměla mít šanci. Margaret Courtová před ní, ani později Martina Navrátilová proti Jimmy Connorsovi (1992), nebo sestry Venus a Serena Williamsovy, které z kurtu vymetl v roce 1998 Němec Karsten Braasch, tehdy 203. hráč světa, ji neměly. Přes sebevětší snahu a regulovaná pravidla, o něco zvýhodňující ženy, rozhodovala fyzická síla a tělesná konstituce mužů. Argument či fakt, který ovšem platí pouze ve sportu. Ovšem i v něm často ztrácí termín fair play na významu, důležitosti a hlavně důvěryhodnosti. V běžném životě je prolínání obou světů vystaveno různým konfrontacím v podstatě denně. Ať se jedná na jedné straně například o diferentní (rozuměj nižší) odměňování žen za stejnou práci nebo činnost, sexuální obtěžování nebo různá “macho” vyjádření mužů s pohrdavým úšklebkem, nebo na té druhé, o militantní projevy sílícího radikálního feminismu s destruktivním dopadem, který společně s logickou proměnou základních a tradičních aspektů mužského života, potírá stále patrněji rozdíly mezi sociální a společenskou rolí mužů a žen. “Přiblížení rolí obou pohlaví neznamená, že fyzické i psychické rozdíly zcela zmizí. Muži budou stále o něco větší, fyzicky silnější, odvážnější a dominantnější, jen ne o tolik. Partnerské vztahy budou stále vyrovnanější.” tvrdí psycholožka a bioložka Pavla Koucká.

Rozpor mužského a ženského světa, který v posledních letech můžeme vídat či slýchat, možná stále častěji a z obou táborů, nejspíš existuje. Téměř ve všech vrstvách společnosti. Byť se někomu může zdát jakkoli vzdálený, stejně jako mě, neznamená to, že by měl být ignorován. Ani v malém či latentním množství. Připustíme-li, že se tento, víceméně skrytý, problém obecně týká všeho lidského konání, uměleckého světa nevyjímaje a ve všech jeho podobách, budeme dost možná o dost blíže mu předejít. A pokud už nastal, nezbývá než pojmenovat to důležité a snažit se o řešení, nejlépe bez masky pokrytce.

Současná poezie dál hrdě odolává ignoraci i nástrahám dravého a nekompromisního pragmatismu, v přisouzené roli Popelky nepřestává hledat své tři kouzelné oříšky. Debaty o pojmech “ženské psaní” versus “zženštilost mužské poetiky”, nebo arogantní a nekonstruktivní hodnocení a kritiky tvorby druhého tábora, jsou dle mého soudu uměle vytvořená témata. Téměř žádný obyčejný milovník veršů poezii primárně genderově neškatulkuje. Vnímá ji, coby literární útvar, jako určitou monádu, kde se běžně vyskytují a prolínají dvě navzájem opačné, ovšem doplňující se síly. Ty se totiž nacházejí v každé, živé i neživé, části vesmíru. Jin a jang poezie. Ale ani v rovině básnění a poetiky není vše čistě jin, nebo kategoricky jang. Každá ze sil obsahuje základ té druhé, dokáže kreativně absorbovat působení protistrany, vzájemně se respektovat a inspirovat. Při vědomí, že poezie, stejně jako většina dalšího umění, rozděluje její čtenáře na různá, ale vždy subjektivně vyprofilovaná, společenství, shrňme alespoň základní rozdíly, které platí za obecné pravdy.  

Muž - básník, převážně reflektuje svůj vztah k okolnímu světu. Je jeho fiktivním zástupcem, který vás provede mezi řádky, upozorní spíše na rozpory, než-li na harmonii. Verbalizuje postoje, vnitřní i vnější, a celkově si o něco důrazněji žádá pozornost čtenáře. Přímočařejším a aktivnějším uchopením a zpracováním sdělení, které většinou “mužská poetika” obsahuje, s důrazem na poslední, přízvučnou dobou ve verši.   

Žena - básnířka, jako lyrický subjekt naopak ve své poezii zpracovává své vlastní prožitky, sděluje své niterní pocity, tužby a přání a odhaluje celkově mnohem více osobních rovin. I ženská poezie dokáže jít až na “dřeň”, ovšem nesetkáváme se s tím příliš často. Stylizací, nejčastějšími motivy a tématy, i obvykle obsáhlejší formou sdělení, nutí (nejen) současné básnířky čtenáře k výrazně aktivnějšímu přístupu k pochopení jejich poezie. Žena dost často nechává nezodpovězené otazníky na konci vět, což mimo jiné způsobuje i tradičnější nepřízvučnost na konci veršů.

Více se nemusíme pitvat v něčem, co zcela prokazatelně nezemřelo. Báseň, od kohokoliv, lze hodnotit svou optikou podle vlastních kritérií, což se převážně děje. Není vhodné podsouvat vlastní názor účelu nebo poslání, za kterým byla, autorem či autorkou, poezie napsána. Což ovšem vůbec nevylučuje různorodou škálu emocí a pocitů každého jedince v reakci na verše samotné. Tedy polohy, o kterých je potřeba mluvit a své názory obhajitelně prezentovat. Překonání subjektivity, unifikovaných myšlenkových schémat a předpojatých zvyklostí, je přesně to, co lze široké obci básnické doporučit. Vše je otázkou vnitřní interpretace a následné individuální reakce. Komplexní vnímání poezie jako celku lze označit téměř jako nadlidský úkol. Než řekneme hop, musíme být připraveni skočit. Což znamená zavčasu, a společně, pozvednout respekt a zdravý rozum z prachu popela a takzvaný problém předhodit do arény. Samozřejmě té básnické. V ní by mělo být pro každého dostatečnou motivací formátování vlastního názoru. Bez počátečních předsudků, s načerpáním osobních prožitků a přímého kontaktu s oběma básnickými světy. Na základě nově zformovaných myšlenek, utvořených z reálného poznání, je tento upgradovaný, a nedirektivně předložený, názor vždy pro autora cennější.

Poetická tvorba, jejíž autoři našli, nacházejí a budou nacházet dostatek sebereflexe a odvahy, jít “s kůží na trh”, zaslouží minimálně respekt. Tím spíš, že jde většinou o osobnosti, které v denním shonu žijí životy leckdy na míle vzdálené od volné poetiky a harmonií libozvučných rýmů. Ostatně našich “SEX” statečných, kteří se v rámci 5. ročníku pražského Aussie&Kiwi Film Festu představí během několika dní v různých koutech naší republiky, je přesně to společenství lidí, kteří za svou tvorbu zatím nesklízí nezasloužené ovace, ocenění ani vysoké honoráře nebo státní vyznamenání. Ovšem pokud se rozhodnete osobně navštívit některý z chystaných poetických večerů, s autorským čtením, hudbou a dalším doprovodným programem, potom se na vlastní uši a oči přesvědčíte, že všichni autoři rezonují s Puškinovým prohlášením, že „nikde nenajdete poezii, jestliže ji nenosíte v sobě.“

Rozhlasové klišé o “první dobré” vygenerovalo pojmenování celého projektu, pořádaného.v rámci již etablovaného pražského Aussie & Kiwi Film Festu v této podobě:

NO LIMIT pOeTRY between worlds and lines

Neomezené básnění mezi světy a řádky

Autorská čtení, recitály, projekce a perfomance poezie všech autorů, prodej knih včetně možnosti bezprostředního setkání s tvůrci, seznámení se s jejich poezií a názory - to je, a do skončení zůstane, primárním posláním tohoto mezinárodního básnického soaré, které proběhne v první polovině listopadu. Básnické sexteto bude tvořit pět žen a jeden muž. Šest zajímavých osobností, ze čtyř zemí. Mimo českých básnířek a poetů se v listopadu představí  polská, slovenská, a především australská básnická tvorba. Zatím není možné, a ani nutné, uvádět kdo, kde, s kým a proč, ačkoliv všichni oslovení autoři předběžně svou účast potvrdili. S nesmyslně pádícím časem samozřejmě všechny aktéry podrobně představíme. Jediné, co prozradit mohu, je maximální snaha představit, mimo kinematografie z druhé zemské polokoule, i literaturu a poezii. Zatím vše nasvědčuje tomu, že předmět, který jsme tak trochu zkusmo hodili do téměř deset tisíc mil vzdálené buše nebyl kámen, ale bumerang. Žonglování se dvěma exempláři, stejně jako jiné finty a triky této domorodé zbraně, nebudeme zbytečně zkoušet. Bylo by pošetilé a bláhové spoléhat na nadřazenost bílého muže, překonání zákonů fyziky a aerodynamiky tupou a hrubou silou nebo chiméru zvanou “nováčkovské štěstí”. Jako Evropan budu maximálně spokojen s tím, pokud na konci tohoto roku úspěšně zvládneme základní sportovní disciplínu, známou jako “australské kolo”, nebo-li Aussie round. Vzhledem k tomu, že letos uplyne deset let od úspěšného testu funkčnosti a návratnosti tohoto “zázračného létajícího dřeva” v kosmu, při stavu beztíže, nejsou naše šance vůbec nereálné. Prostě to musíme správně a dostatečně “roztočit”. Zbytek nechme větším dílem na přírodě a menším na náhodě.          

Co tedy napsat závěrem? Genderově tupé, amorálně vyostřené či jinak asociálně zaměřené úhly pohledu, zapomeňte a nepokoušejte se je zbytečně poměřovat. Žádná, tím méně přibližně stanovená hodnota, těchto nekulturních, xenofobních a nepodstatných hypotéz samozvaných znalců a kmánů, nebude důvodem k neadekvátní eskalaci hlouposti a bizarního chování. Realizací něčeho, co snad mohu označit jako nenásilný akt, důrazně prezentovaný a přirozeně provedený, mezinárodním básnickým kontingentem verbální komunikace, nechceme frontálně zaútočit a rozhodnout žádný nesmyslný souboj pohlaví. Frontové linie, racionální i emocionální, formální i čistě neformální, budou bráněny pouhým slovem, s nasazením smíšených paralingvistických a empatických patrol, s nonverbálním výcvikem.  Ženskou hysterii či mužský šovinismus, za použití prostředků hromadného a aktivního naslouchání, snad dokážeme inteligentní a lyricko-epickou formou, v dostatečném předstihu a zdravým nadhledem eliminovat. Bez prázdných gest, jedovatých keců, sexistických praktik, zbytečných ztrát lidské důstojnosti a chladného stínu pomníků, opakovaně zborcených působením pomatených idealistů nebo ideových škůdců, podložených zkusmou konstrukcí z pokryteckých kompromisů. Už Karel Čapek, před téměř sto lety napsal: “Jen poezie má výsadu, že cokoliv vidí, vidí to poprvé a cokoliv vyslovuje, říká to prvně - co svět světem stojí.“