Kudy ven z kruhového objezdu?
Minulému režimu trvalo poměrně dlouho, než objevil v punku větší nebezpečí pro svůj pseudorovnostářský kolektivismus. Momentálně ovšem současná česká punková scéna pro nomenklaturní kádry nepředstavuje vůbec žádnou hrozbu. A to lze vnímat jako chybu.
Ano, punk asi nezemře. Nejde mu o život. Spíš mu v lecčems hrozí bankrot, jelikož mu evidentně končí záruční lhůta, poskytnutá náladou společnosti ještě na počátku milénia. V nové konformní éře švejkovského kapitalismu se socialistickou morálkou se pospolistost i směr hnutí punk rozmělnily ve škatulkách, pomluvách nebo rozemlely v mainstreamovém mlýnku z poloviny devadesátých let. Je to snad i dnes čistá emoce, kdy mluvit nestačí a prostě musíte křičet? Extraordinérní komunikace výrazného životního stylu? Nebo spíš jen póza, zaručující donedávna jistou naději na jepičí úspěch nebo zvýšení zájmu o své potlačené já? Trend a móda punk eshopů? Nemusíme hodnotit, posuzovat ani odsuzovat. Smutný příběh starých pankáčů nakonec napsal velmi přítomně Jaroslav Rudiš v románu Konec punku v Helsinkách před osmi léty.
Na punku by mělo každému režimu vadit úplně všechno. Nejen provokativní a alternativní vzhled nebo hudba, v některých případech velmi jednoduchá a přímočará. Především by to však měl být onen vlastní přístup k majoritní společnosti a názor na dění v ní. Umělecky by měl se syrovou upřímností a bez složitých metafor vyjadřovat k reálnému životu tady a teď. Což se ve velké většině dávno neděje. Punk nějak ztratil “koule”. V současnosti v klidu profituje z výhod, které mu nabízí neideologická rovina jeho momentální pozice. Zpívá se o tom, jak pijeme kolu s holkama v mekáči, kde ty vole sedí i jiný pankáči, “lajky na fejsu” jsou důležitější než stále nižší návštěvy na živých koncertech a celkově tahle komunita funguje spíš na platformě byznysu s punkem a jeho odkazem.
Filip Fuchs ve své knížce Kytary a řev mimo jiné píše: “ Punk byl vždycky hudbou lidí, kteří se cítili ze společnosti vyřazeni anebo do ní patřit nechtěli. Byl a je to prostor, kde má každý možnost se vyjádřit. Tvořit podle svého, bez ohledu na konvence a normy." S tím nelze nic jiného než souhlasit. Ve všech třech kapelách, tj. Z ničeho nic, Clean Slate a Spleen, jsme absolvovali nespočet koncertů s nějakým poselstvím nebo přidanou hodnotou, coby podporu nějakého názoru, instituce nebo potřebné věci. Ať to byly koncerty pro různé zvířecí útulky nebo sociální zařízení, akce proti válkám v Jugoslávii nebo Iráku, aktivity na podporu squatu Ladronka nebo třeba happening Škodná v revíru, akce namířená proti tehdejšímu vedení města Strakonice. Kapely dnes odehrají X násobně více koncertů, ale důvody jsou ryze komerční. Zkuste zavolat manažerovi punkové kapely o termín na benefici. Stejně tak jsme o nevelkých nebo neradostných proměnách v punkové scéně dalekosáhle diskutovali se zesnulým režisérem a dokumentaristou Vladislavem Kvasničkou, když jsme se společně snažili navázat dokumentem “X Punk aneb dvacet let s čírem” na jeho sondu do života punkové komunity v ČSSR “...Aby si lidi všimli”.
"Místo toho, aby lidi uchopili své svobody a chtěli změnit tuhle zem pro dobré místo k žití, tak se stal pravý opak. V punkové subkultuře to je evidentní. Když porovnám lokality, místa a lidi, se kterými jsem o punku natáčel za bolševika s těmi, kteří se k tomu hnutí hlásí dnes, je patrné, že se punk vnořil do hlavního proudu bez větších rozpaků, ovšem i bez svého společenského a kulturního poslání," uvedl Kvasnička na diktafon v roce 2011 při promo rozhovoru k natáčení hudebního dokumentu X punk..
V Praze se koná konference evropských protiimigračních stran z frakce Evropa národů a svobody (ENF). Na pozvání hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD) v Praze budou jednat o tom, zda by Evropskou unii neměla nahradit spolupráce suverénních zemí. Jejich odpůrci chystají protesty. Což lze přeložit, že několik desítek až stovek lidí bude mrznout před místem konání, pokřikovat hesla a mávat transparenty, možná to natočí nějaká televize do večerních zpráv. Schůzka lídrů vesměs kontroverzních politických uskupení, balancujících za hranou pravicového extrémismu a xenofobie, kteří si užijí atmosféru luxusu a předvánoční Prahy. Vše v klidu skončí a v pondělí bude ticho po pěšině. Koza se nažrala, ale vlk zůstal celý.
A kde zůstala podstata protestu? Kde je sdělení nějaké politické opozice a společnosti obecně? Vyjádření, obsahující námitku, zřetelný nesouhlas nebo jasně vyjádřený odpor proti jasné skutečnosti nebo kontroverzní osobě? Určitě v každém z nás, jen dobře ukryto. Pohodlně a po česku čekajíc, zda na to někdy přijde řada. Pamatuji přímé akce proti otevírání prodejen Mc Donald´s, koncerty a protesty proti válce v bývalé Jugoslávii i poslední větší událost tohoto charakteru. Před více než patnácti lety se v médiích objevovaly titulky o válce v Praze. Zasedání Mezinárodního měnového fondu si nenechaly ujít tisíce odpůrců globalizace, domácích i zahraničních. V ulicích hlavního města tak proti sobě stanulo na 12 tisíc demonstrantů a 11 tisíc policistů. Nic podobného se dlouho dít nebude. Konzumní většině to spíš připomíná laciný námět na scénář béčkového hollywoodského dojáku s dobrým koncem. Ovšem o lecčems to vypovídá. Minimálně o lhostejnosti a sebe zahleděnosti velké většiny Čechů do svých vlastních ledniček a garáží. Mnohdy přes mrtvoly a určitě přes růžové brýle vnímaný svět, který již dávno není ostrovem demokracie. A pokud ano, potom téměř opuštěným.
I přesto, že jsem socializovaný a částečně domestikovaný punker, současné dění mě v klidu opravdu nenechává. Byť se snažím politiku maximálně vytěsnit ze svého života, asi jako každý, umím si přiznat, že je to právě politika, která mi v různých sférách mé práce nebo dalších aktivit komplikuje život a klade překážky. Proto jí minimálně, v rozsahu nutném pro přežití, sleduji. Sleduji a reaguji. Tak jak cítím a mohu. Jako občan jsem se svým konáním zatím na rozpacích, jako textař mám naštěstí jasno. Bohužel náběry materiálů z vraždění demokracie, pány Klausem, Zemanem, Paroubkem, Grossem, Topolánkem, Kalouskem nebo Babišem či Okamurou, mnoho poetiky nenabízí.
Předkládaný předpoklad, že punk skončí na tom, že nebude o čem psát texty, vzal rychle za své. Pokud si poslechnu ještě dnes text Karla Kryla Demokracie z roku 1993, napadá mě, že písničkář Kryl byl vizionář, kterého ale mnoho umělců nenásledovalo. Včetně naší kapely. Myšleno tak, že jsme o politice moc nezpívali. Ne, že bychom se k ní svým postojem nevyjadřovali. Kytarista a zpěvák punkové kapely SPS Zdeněk Růžička v roce 2007 pro časopis Report uvedl: “Ze začátku jsem podobný pocity měl, všude vládla euforie, ale postupem času začaly vyplouvat různý sviňárny a zas bylo o čem zpívat.” To jsou sice slova punkového matadora, kamaráda z téměř stejné generace, ovšem přiznejme si pravý stav současné situace spíše slovy Honzy Hauberta: Ale lidi říkali, že punk je jinde. Ale lidi říkali, no, to snad není možný.
z ničeho nic
Z kruhového objezdu
I.
U koryta, mocipáni
slyšte jejich provolání:
Občane máš prostě pech
nikdy neztrácíme dech
Z televize: Tak to jsme my!
Arogance, absurdita nad zemí
Se lží správně složenou
Kádři s tváří koženou
Ref:
Kecy, kličky, sliby, chyby,
to je vaše značka
Chcete všechno, mě i tebe,
jak citron vymačkat
Dostává to ostrý jas
není důvod ztrácet čas
II.
Nohsledi a mafiáni
komunisti, Japonci a paviáni
Světlé zítřky, osmý den
to co nikdy nepřijde
Ref2
Když dochází trpělivost,
tolerance, víra
Při vlastní bezmocnosti
ruka v pěst se svírá
Z kruhovýho objezdu
bez možnosti výjezdu
Chcem ven!
O sviňárnách se dnes mnoho nezpívá. Ano bude líp, tak proč ten negativismus, že? Ani my, kluci z jihu, nebudeme zachraňovat svět před jím samým. Ponecháme si svou skepsi, cynismus a nihilismus v muzikantské rovině. Ale doufejme, že si vylepšíme v kategorii politické písně bilanci zbrusu novým songem Z kruhového objezdu. V roce 2018. V roce, který může zhoršit stav už beztak vykastrované demokracie. I plešatá zpěvačka Petr Janda v jednom rozhovoru uvedl: Kdybychom nejeli na politickou píseň do Sokolova, možná by Olympic nebyl. Nikam jet nemusíte, jen bude možná fajn zjistit, jaké to je. Tvořit a přiměřeně riskovat pro vše, v co věříte a stejně přežít v tom, co nakonec vyplyne. Poznat pocit, když stojíte na bojišti a veškerá bolest je pravá a zmar úmorný. Prožít věčnost v několika vteřinách. S hrdostí, že jste udělali něco správně. A protože jste se přes všechen stres a vyčerpání nikdy necítili tak naživu. To vše samozřejmě v přiměřené míře.
Jan Raus
FeNoMen #2: Esther Abrami - Hudba je můj další jazyk
Povídání s francouzskou houslistkou Esther Abrami sice uvízlo déle na půlové pomlce, ale možná zdánlivě křehkou, ovšem nesmírně ambiciozní mladou umělkyni jen tak nic nerozhází, donc allons ensemble, découvrir elle liberté, oui?
Jan Raus
Taková NE/NORMÁLNÍ rodinka
“Taková normální rodinka” byl v roce 1971 de facto prvním československým sitcomem, příběh NE / NORMÁLNÍ čtyřčlenné rodiny, vsazený do notových linek úspěšného amerického muzikálu “Next to Normal”, prozatím míří k české premiéře
Jan Raus
Ten kdo neskáče (prý) není Čech
Kdo neskáče není Čech, hop, hop, hop! Kam jsme doskákali, podle koho skáčeme a komu na co ještě “skočíme” 30 let po listopadu 89? Trapného Putina na bruslích dostihla karma na koberci, ale již za pár dnů můžeme zakopnout všichni
Jan Raus
MessenJah - Má stále nabito a udržuje balanc
Ačkoliv můj host patří věkově do jiné, mladší generace a hudebně do odlišného žánru, dlouhodobě shledávám na něm osobně, na jeho hudbě i na jeho postojích a názorech dosti sobě vlastního a zajímavého pro tento krátký rozhovor.
Jan Raus
Klímův Sternehoch - možnost, která se uskutečnila
Pokud lze napsat o operním kusu v Národním, že to je nářez, potom tak v dobré víře. rok po premiéře, s potěšením činím. Sternehoch v opeře jiný příměr, v mých očích a uších, zkrátka nepřipouští, stejně jako Ladislav Klíma samotný.
Jan Raus
I'm not a 21st Century Digital Boy
Co způsobuje "inteligenční exploze ultra-inteligentních strojů" lidskému mozku a našim životům obecně? Je již dnes definován takový stroj, který sám o sobě daleko předčí všechny lidské intelektuální aktivity? Doufejme, že nikoliv
Jan Raus
FeNoMen #1: Alexandra Dodd - Papoušek, hokejka a bikiny
Alexandra Dodd, kapitánka ženského hokejového týmu Canterbury Eagles, hrajícího hokejovou ligu Nového Jižního Wallesu v Austrálii, coby premiantka v mediálním projektu o různých a úspěšných ženách současného světa okolo nás.
Jan Raus
Když muž sám snídá a žena je v práci
Pokud se dnes, z jakéhokoliv důvodu, ocitnete kdekoliv, kde je na hromadě přehršel různých magazínů pro ženy, musíte, jako muž, konstatovat, že tolik zbytečně potištěného papíru nenajdete možná ani ve Sběrných surovinách.
Jan Raus
Kde domov můj? Zde domov můj...
Kde domov můj? V kraji znáš-li Bohu milém, duše útlé v těle čilém, mysl jasnou, vznik a zdar, a tu sílu vzdoru zmar? To je Čechů slavné plémě, mezi Čechy domov můj, mezi Čechy domov můj
Jan Raus
Kecy, sex nebo poezie? Račte si vybrat!
Stín ignorance, pohlavního diformismu, verbálního primitivismu uniformního stáda, v uměle polarizovaném světě, se nenápadně vkrádá i tam, kde bychom jej nejspíš ještě nedávno ani nehledali. Kupříkladu v poezii, a to i ve Vogonské.
Jan Raus
Muzikálové TICK, TICK ... BOOM! Jonathana Larsona
Tick,tick a BOOM? “Třicítka” klepe na rameno? Paranoia? Nuda? Svědomí? Zaprášená přání, co se nepovedla naplnit? V životě, který občas nedává očekávané, a naopak nečekaně odebírá chtěné? Hora ruit. Per aspera ad astra.
Jan Raus
Fenomén Miloš Zeman
Miloš Zeman, podruhé zvolený prezidentem republiky, je bezesporu fenoménem české politiky. Co Miloš Zeman dal a vzal české společnosti? Rozděluje ji, nebo naopak spojuje? A je opravdu prezidentem všech občanů České republiky?
Jan Raus
Ano, gratuluji vám všem, kteří jste volili Zemana
Po ukončeném klání se sluší říct: Sláva vítězům, čest poraženým. A k vítězství patří gratulace, že?
Jan Raus
25 let na vlnách rádia Bla - Bla plus
Leden jasný, roček krásný. Těžko říct, zda chápat pranostiku ve smyslu počasí nebo stavu našich myslí. Každoroční start roku, čas na letmé ohlédnutí. Dnes k počátkům devadesátých let, prostřednictvím Rádia Bla Bla Plus. On Air 93
Jan Raus
Nika Nováková - S čistou radostí v dědečkových stopách
Během devadesátých let jí bylo plné jeviště. Ať v Divadle Archa s Jaroslavem Duškem, tak na jiných scénách. Dnes má její život trochu jiný směr i tempo, ale divadlo v jejím životě stále zůstává bytostnou záležitostí.
Jan Raus
Rok 2018: Osm v Baccaratu nestačí
Bezbřehý optimismus, navlečený na všechna nejasná očekávání, nedočkavě přešlapuje na ostrém startu roku 2018. Ten osmičkou ve svém letopisu tradičně zakulatí historii tohoto národa a rozdá jeho budoucnost jako karty na Baccarat.
Jan Raus
Lenka Vaníčková - I nádraží je katedrála
Je Václav Hrabě autor, díky kterému si na obchodní akademii uvědomíte, že určitě nebudete účetní a půjdete studovat literaturu, abyste se o něm dozvěděli více? Možná ano, možná ne, v případě Lenky Vaníčkové tomu tak bylo.
Jan Raus
Něco takového by nevymyslel ani sám Mrożek - Tego by nawet sam Mrożek nie wymyślił
Česko-polské vztahy prošly v posledních sto letech mnohdy bouřlivým vývojem. Nyní jsou poněkud v útlumu. Politická absurdita současné moci je ovšem tím, co naše národy minimálně spojuje..Říkám si: Ani Mrozek by tohle nevymyslel...
Jan Raus
Markéta Vozková - Austrálie je zázračný kontinent
Práci i soukromí hodí Markéta Vozková na několik dnů za hlavu s razancí kriketového bowlera. Didgeridoo, maorská Haka v Lucerně i festivalový pelmel filmů od protinožců patří již tradičně v listopadu do jejího života.
Jan Raus
Lucidní snění po trase Praha - Byron Bay
Aussie & Kiwi Film Fest no. 4 xxx každoročně vracející se bumerang, přinášející filmová poselství od protinožců aneb Austrálie a Nový Zéland na plátnech kin Lucerna a Ponrepo xxx 16. - 22. 11. 2017
předchozí | 1 2 3 4 5 | další |
- Počet článků 86
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 2040x