Něco takového by nevymyslel ani sám Mrożek - Tego by nawet sam Mrożek nie wymyślił

Česko-polské vztahy prošly v posledních sto letech mnohdy bouřlivým vývojem. Nyní jsou poněkud v útlumu. Politická absurdita současné moci je ovšem tím, co naše národy minimálně spojuje..Říkám si: Ani Mrozek by tohle nevymyslel...

Nedávno se v Polsku upálil člověk. Prostý muž z jihu Polska. Piotr Szczesny tímto aktem protestoval v hlavním městě proti "porušování zásad demokracie a ústavy" koaliční vlády pod vedením strany Právo a spravedlnost (PiS). Národ Jana Husa, Jana Zajíce, Evžena Plocka nebo Jana Palacha tuhle formu protestu zná ze své historie velmi dobře. Nicméně v současné české společnosti, která vykazuje podobné symptomy těm polským, převážil spíše názor o pomatenosti a nesmyslnosti takového činu. V českých médiích najdeme jen několik materiálů o této události, tím spíš při porcování medvěda po volebním babišovském patu. No, nebyl bych tak klidný. V Polsku zestátněná média už mají a u nás je chce znárodňovat Japonec. Zkrátka tento polský varovný prst českou veřejnost neoslovil - "stalo se to přece v Polsku". Český alibismus non plus ultra v dárkovém balení. A to i přesto, že dalším spojovacím článkem k tomuto společnému porozumění je zcela jistě jméno Ryszard Siwiec. Vystudovaný filozof, aktivní bojovník protikomunistické a protinacistické Zemské armády, polskými komunisty po válce degradovaný na účetního, se stal v září 1968 první živou pochodní ve Východním bloku na protest proti srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Čtyři měsíce před Janem Palachem.

Zeptejte se upřímně sami sebe, co skutečně víte o Polsku? Myslím, že toho rámcově o osmém nejlidnatějším státě v Evropě mnoho nebude. U velké většiny z vás. A jaká by byla vaše případná odpověď na otázku: Víte kdo to byl Slawomir Mrozek? Pokud ne, dovolím si tohoto světově uznávaného polského dramatika krátce představit. V příštím roce, který již pomalu klepe na dveře, si Čechoslováci připomenou po padesáté invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. O necelý měsíc později uplyne pěl let od úmrtí polského autora. Pokud zatím stále marně pátráte po spojitosti, můžete zkusit číst dál.

Polski film vs. Gottland

V podvědomí současného českého člověka jsou Poláci neustále národem, který “šmelí” ze vším, vyrábí nekvalitní potraviny a devalvuje pracovní trh. Což je dost možná pravda, ovšem je to jen jeden díl polského puzzle. Ani opačný pohled není pro potomky Karla IV. ničím, co by chtěl o sobě průměrný Čech slyšet nebo vidět, takže to v tomto směru nechám na plichtu a budeme se věnovat člověku, který si zasloužil svým literárním dílem a charakterem respekt a uznání celosvětově. Ovšem anketu s dotazem, kdo je Slawomir Mrozek, jsem mezi českými respodenty opravdu raději nedělal.

Ve znalostech průměrného Čecha lze očekávat Varšavu coby hlavní město, následované nejslavnější polskou sci-fi komedií Sexmise z roku 1984 režiséra Juliusze Machulskiho, která pojednává o totalitní a nesvobodné společnosti v roce 2042 které vládnou ženy.. Pravděpodobně i Katyňský masakr, povraždění více než 15 000 polských válečných i civilních zajatců vězněných v sovětských koncentračních táborech a táborech pro válečné zajatce, které provedla NKVD v roce 1940, lze považovat za správně vnímanou historickou událost, o které mají Češi celkem jasný přehled. Věřící asi budou vědět, že Karol Józef Wojtyla alias Jan Pavel II byl papežem, pamětníci potom potvrdí, že tradiční hudební festival v Sopotech patří rovněž k Polsku stejně jako spolupořádání dnes již neexistujícího cyklistického Závodu míru. Právě náš severní soused, jehož historické kořeny sahají do 10.století, odstartoval v roce 1980 proces změn v politické mapě Evropy. Po vlně stávek nezávislých odborů Solidarita - Solidarność, v čele s Lechem Walesou. I tohle někteří Češi znají a zřejmě by v českém přehledu toho, co (ne)ví Češi o Polsku, neměl zůstat opomenut pád polského vládního speciálu TU-154 u Smolenska, na jehož palubě zahynulo tehdejší polské politické vedení.

Rébusem. proč mnohem vice Poláků navštěvuje české země než Čechů Polsko, si lámou hlavu cestovní agentury od konce českého  “drancování”, tedy nákupních návštěv, polského pohraničí. A dodejme, že doposud nepříliš úspěšně. Je-li příčinou přezíravost Čechů nebo málo atraktivní nabídka na polské straně, nevyřeší ani tento článek.

České umělecké kruhy mnoho polských témat nezpracovávají. Nenechte se mýlit ani snímkem Marka Najbrta “Polski film”. Na druhou stranu ani polská umělecká obec není směrem k českým zemím bůhví jak aktivní, snad jen polský reportér Mariusz Szczygieł, označovaný v Polsku, poněkud neopodstatněně, za nástupce Ryszardsa Kapuścińského, vytěžil ze svých pobytů v Čechách „výbušnou“ knihu o naší zemi s názvem Gottland. 

Ta byla následně i zfilmována s tím, že právě tento snímek přináší pohled na současnou Českou republiku. Zatímco styl práce, pestrá, nejvíce překládaná polská literární tvorba Kapuścińského i jeho životní příběh, ve kterém mnohokráte nechyběl risk ve snaze získání materiálů pro své reportáže, Poláky naplňuje hrdostí, Szczygieł podle všeho jen poněkud lacině potvrdil stereotypy a klišé polského pohledu na Čechy a Česko. A pokud prý někdo zmiňuje jeho popularitu v Polsku, jde spíš o dobrý marketing, správné načasování a vyplněné prázdné místo na trhu. Možná, ale i kus toho, co na sobě nemáme rádi, tahle polská retrospektiva obsahuje. Ačkoliv Evropskou cenou literatury 2009 oceněný „Gottland“ by mohl být zasazen do jakékoliv společnosti s podobnou historii. Pouze trochu pozměnit realitu prostředí a děj může se odehrávat v podstatě v libovolné zemi tehdejšího socialistického zřízení.

Historický odkaz pro současnost

Polsko je zemí, ve které se rodily významné osobnosti. Astronom Mikuláš Kopernik, “básník klavíru” Fryderyk Franciszek Chopin, malíř Jan Matejko nebo slovutná Marie Curie-Skłodowská, rozená Maria Salomea Skłodowska. Jen několik z těch Poláků, kteří zcela nesporně patří do světových dějin. Z pokladnice evropského umění jmenujme literáty Adama Mickievicze nebo Stanisława Ignacy Witkiewicze, filmové režiséry Andrzeje Wajdu, Romana Polańskiho či v poslední době úspěšnou Agnieszku Holland. Mezi nejznámější polské hudební skladatele patří Karol Szymanowski a Krzysztof Penderecki,

Polská literatura není v našich luzích a hájích zcela neznámá, přesto jmenujme ve stručném přehledu literární díla Mikołaje Reje, Łukasze Górnického a zejména Jana Kochanowského, proslulého tvůrce frašek.

Adam Mickiewicz, Juliusz Słowacki, Zygmunt Krasiński a Cyprian Kamil Norwid zase zosobňují polský romantismus. K hnutí Mladé Polsko – Młoda Polska, které se zformovalo v 19.století, patří jména Stanisław Przybyszewski, Jan Kasprowicz, Leopold Staff , realistický směr zastupuje Władysław Remont.

I v meziválečném období disponuje polská literatura významnými autory jako byl Stanisław Ignacy Witkiewicz, Bruno Schulz (oba tragicky předčasně zemřelí), dále můj velmi oblíbený Julian Tuwim či světově známý Witold Gombrowicz. Knihy Henryka Sienkiewicze, představitele polského pozitivismu, nikdy nechyběly ani v československých knihovnách.

Další generace literátů poznamenal vpád nacistů a pozdější komunistická diktatura. Někteří autoři volili emigraci , Gombrowicz, básník a esejista Czesław Miłosz, dramatik Sławomir Mrożek, později také Zbigniew Herbert. Spisovatel sci-fi Stanisław Lem, dramatik Tadeusz Różewicz nebo publicista Ryszard Kapuściński se snažili realizovat ve ztížených podmínkách “lidového” Polska.

Tego by nawet sam Mrożek nie wymyślił

Jeho díla můžeme počítat na desítky. Ať se jedná o romány, scénáře, divadelní hry nebo soubory kreseb. Vše se často vyznačuje překvapující pointou, neočekávaným vtipem či absurditou, takže se v polštině ještě za časů komunistického Polska vžilo rčení komentující něco absurdního a odporujícího zdravému rozumu: „Něco takového by nevymyslel ani sám Mrożek“- „Tego by nawet sam Mrożek nie wymyślił".

Takže se u dramatika Sławomira Mrożeka krátce zastavme. Poláci ho mají ve velké úctě. Podle své poslední vůle byl pohřben v Krakově 17. září 2013 a jeho popel je uložen v nedávno otevřeném Národním panteonu v kryptě kostela sv. Petra a Pavla.

Mrozek se narodil v roce 1930, v Borzecenie u Krakova. Nedostudoval Akademii výtvarných umění, ovšem velmi brzy se začal prezentovat svými novinářskými aktivitami, fejetony, kritikami a satirickými povídkami, když působil jako novinář v Polském deníku. Počátkem 50.let úzce spolupracoval z experimentálním divadlem Bim-Bom z Gdaňska a u divadelní dramatické tvorby setrval do konce života.  

S režimem nejdříve problémy neměl, ovšem rychle prozřel, kam směřuje socialismus v Polsku. Poblouznění komunismem následně velmi litoval, o čemž se mnohokrát zmínil, například i několik měsíců před smrtí v rozhovoru pro přílohu Plus Minus: „Komunismus v Polsku, kterým jsem se dost brzy a na krátkou dobu nechal opájet, následně ve mně vyvolával odpor... Pořád si budu vyčítat, že jsem se komunismem nechal svést.”

V roce 1963 emigroval: „Z Polska jsem odjel, protože jsem už nemohl vydržet, co se tam tehdy odehrávalo. A ještě dodám, že to bylo velmi nepříjemné období utahování šroubů. Už jsem to nedokázal snášet.“ I přes život ve Francii a na Západě nikdy nepřestal psát v rodné polštině.

Zcela jasně se vyhranil proti okupaci ČSSR v srpnu 1968, kdy sepsal známe politické prohlášení odsuzující agresi, které hned další den otiskly mnohé významné světové deníky a některé exilové časopisy. Hned poté je jeho dílo v zemích socialistického bloku zakázáno.  Zpočátku své emigrace antikomunistické postoje nezveřejňoval. Poprvé se tak stalo v roce 1968. V jeho deníku stojí: „Dne 24. srpna jsem se rozhodl, že 27. srpna bude, nejdříve v Le Mondu, zveřejněn můj protestní dopis proti polské vládě, která se zúčastnila agrese vůči Československu a následné okupace.“  Tehdy už žil po čtyřletém italském pobytu v Paříži a byl jedním ze dvou známých Poláků, kteří veřejně odsoudili invazi vojsk Varšavské smlouvy, včetně polské armády, do Československa. Tím druhým byl také spisovatel, o generaci starší Jerzy Andrzejewski.

Na Pelnym morzu

“Na Pelnym morzu" je jedno raných děl, které vzniklo v období budování socialismu v Polsku. Na začátku hry zazní věta, kdy jeden z aktérů, jeden ze třech trosečníků bez čehokoliv k jídlu, rezolutně prohlásí: „MÁM HLAD !“.

A protože není CO SNÍST, následný děj plyne k tomu, že místo společné snahy o vyřešení situace v rámci lidské humanity  řeší trojice povahově rozdílných postav otázku:

„MUSÍME PROSTĚ SNÍST NE NĚCO, ALE NĚKOHO!“

Ač je tahle divadelní hra přes padesát let stará, nemusíte ani na moment pochybovat o její aktuálnosti i v dnešních dnech, kdy se lidé zabíjí pár stovek kilometrů od našich domovů, kdy se snažíme deklarovat svobodu a demokracii, ale vlastně nevíme co s ní nebo se k ní chováme jako k prodejné děvce. A kdyby se v roli oněch tří trosečníků ocitl někdo z nás, na opuštěném prámu, voru nebo ostrově, bez jídla, bez naší dnešní pohodlnosti, s nutností holé záchrany vlastního života … Kdo ví, jestli by se otázka kanibalismu nebo hladovění nestala stejnou fraškou. Je těžké usmívat se s prázdným břichem a sytý hladovému většinou nevěří.

Představení, které se na českých divadelních scénách objevilo několikrát a dnes se hraje česky pouze na DAMU, v polštině v Domě národnostních menšin nebo ve Vršovickém divadle pod patronací Polského klubu v Praze společně Tytarem Klub PL a pod režijním vedením Józefa Zbigniewa Czerneckiho, úspěšného polského režiséra a herce, který má za sebou práci nejen v Čechách (Divadlo Gong, Dejvické divadlo ad.)  ale také na Ukrajině, v USA nebo v Gruzii realizuje představení jeho divadelní alegorie "Na Pelnym morzu".

Rovněž existuje velmi zdařilá rozhlasová verze, kterou již v roce 1990 nahráli pro Český rozhlas Josef Somr, Petr Nárožný, Jiří Hálek, Vlastimil Bedrna, Zdeněk Řehoř, Jiřina Jirásková a Dana Jelínková, v překladu Romana Mecnarowskeho a režii Josefa Melče. Tuto rozhlasovou adaptaci vysílal den před Silvestrem v roce 2008 Český rozhlas 3 - Vltava od půl desáté v rámci Klubu rozhlasové hry

Na sklonku života o své tvorbě Slawomir Mrozek prohlásil:„Chtěl jsem být Shakespearem. Mluvím o Shakespeareovi, protože je to autor ve světě nejčastěji hraný. Jenže se to všechno stalo už před pěti sty lety, teď mohu jen chtít, ale Shakespearem nebudu.“

Možná byl, možná nebyl Mrozek polským Shakespearem. Každopádně byl jedním z velmi originálních autorů. Právě jeho osobnost, postoje i tvorba spojuje nejen Čechy a Poláky, ale všechny lidské bytosti, kterým nesedí uniformita a autokracie, pomalu vypadávající z  předkládaných, absurdně pokroucených, schémat svobody a demokracie v obou našich zemích.