Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Annabelle Fárová - Zpívám svůj život

15. 01. 2017 18:00:00
Zpěvačka, skladatelka, textařka a modelka Annabelle Fárová letos dospěje ke kulatému životnímu mezníku a svému debutovému albu. Nečekejte nic a dostanete všechno aneb naprosto pohodové a otevřené povídání o všem, co o ní nevíte.

Vždy s milým úsměvem a naprostou otevřeností a přirozeností oplývající zpěvačka, skladatelka, textařka a modelka. Annabelle Fárová letos dospěje ke kulatému životnímu mezníku a svému debutovému albu, které si podle svých slov „opravdu přeje natočit“. Nečekejte nic a dostanete všechno aneb ne vždy platí zeyerovské: „Ženy zůstávají stále dětmi, které žijí z očekávání.“

Nedávno jsem pro sebe objevil velmi podmanivě zazpívanou cover verzi francouzské písně „Quelqu'un m'a dit“. Kdo, kdy slyšel tenhle veleúspěšný frankofonní hit z roku 2002 z úst sex symbolu mého mládí, královny elegance, tváře známé ze všech společenských periodik a manželky bývalého francouzského prezidenta, Carly Bruni – Szarkozy, shledá velmi snadno, po přečtení tohoto rozhovoru, analogii mezi nedávnou ikonou světového modelingu a mým dnešním hostem. Nejen v jejich lásce k chansonu, ale z části i v jejich životních příbězích.

Každý jsme dítětem svých rodičů, bez možnosti volby. Tím spíš, když je vaší matkou sochařka Isabela Fárová, otcem fotograf Jindřich Přibík, dědečkem malíř Libor Fára, babičkou historička umění Anna Fárová a v neposlední řadě tetou fotografka Gábina Fárová. Potom je o vašem životním směřování tak nějak rozhodnuto předem. Jablko prostě nepadá daleko od stromu.

Spíš evokuješ belgickou pralinku než českou buchtu s mákem. Mají Češi něco společného s Belgičany a v čem se naopak absolutně obě země liší?

Annabelle: Žila jsem v Bruselu do svých deseti let, což je věk, kdy jako dítě nejsi schopnej vnímat nebo porovnávat mentalitu lidí...

Souhlas. Jinak. Jak to vnímáš s odstupem času dnes?

Annabelle: Tak je to srovnatelný. Praha a Brusel, je to Evropa. Lidi jsou stejní, v lecčems mají hodně společného. Dodnes jsem ve styku se svými spolužáky z Belgie a jsou super. Jako kdyby byli z Prahy (smích).

Chodíš k volbám?

Annabelle: Byla jsem volit, když šlo naposledy o prezidenta. Bohužel můj kandidát nevyhrál.

Znamená to, že budeš volit i v příštích prezidentských volbách?

Annabelle: Pokud to bude možný, tak rozhodně ano.

Tvá babička byla Francouzka. Mluvíš a zpíváš plynně francouzsky. Jaký je tvůj vztah k tomuto románskému jazyku?

Annabelle: Naši byli čeští emigranti a já od školky mluvila francouzsky. Takže jsem byla bilingvní od malička. Když jsme si hrály se sestrou, míchaly jsme oba dva jazyky podle potřeby.

Textaři šansonů nezřídka byli a jsou přední básníci. Co francouzská literatura, poezie - Breton, Vian nebo de Saint-Exupéry?

Annabelle: Malého prince četl snad každej, kdo má elementární pojem o světě (smích). Rodiče mě ke čtení vedli a mě to bavilo, takže jsem v dětství vyrostla na francouzský literatuře. Český knížky moc neznám. Je to i tím, že jako dospělá čtu mnohem méně, protože nemám na knihu klid a čas. Přečtu sem tam něco, ale ne tak, že bych týdně přelouskla jednu knížku.

Nesvazuje dívku tvého temperamentu, naturelu a způsobu života slavné příjmení a rodinná tradice?

Annabelle: Ani ne. Nikdy se mi v tom směru nic zlého nepřihodilo. Ovšem ani umělecky mi to vlastně nijak nepomohlo. Z rodiny dělal muziku jen pradědeček, který byl klavírní virtuos.V naší rodině dělám do hudby jenom já.

Znamená to, že příjmení Fárová ještě dveře automaticky neotevírá?

Annabelle: Babička mě sebou brávala jako malou na hrad a na různé společenské a kulturní akce, takže stará pražská kavárna, teda fotografové, umělci a přátelé mých rodičů ví, že jsem Fárová. Okolí na mě má překvapivě pozitivní názor, ať vypadám, jak vypadám.

Ke komu ze své slavné rodiny vzhlížíš s největším respektem?

Annabelle: Nechci nikoho stavět výš než jiného, Všichni mi v tom, co dělám, fandí a podporují mě. Ať se daří méně či více.

Chápu. Je to těžká odpověď, přesto ..

Annabelle: Pro mě jsou největší hrdinové v mým životě oba moji rodiče. Udělali toho pro mě strašně moc a jsem jim za to vděčná, Několikrát mi zachránili prdel a i dneska k nim vzhlížím s respektem. Mamka stíhá vychovávat vnoučata, do toho sochy a umění, taťka taky. Babička byla taková ta moudrá žena, vrba a hudební guru. Nakonec támhleto piáno, co vidíš, to byl můj první klavír. Koupila mi ho právě babička, když mi bylo deset let. A tu kytaru taky.

V úvodu jsem zmínil píseň Quelqu'un m'a dit od francouzské modelky a zpěvačky Carly Bruni-Sarkozy, kterou máš ve svém repertoáru. Jak ses k ní dostala?

Annabelle: To je cover, kterej jsem natočila hodně na hrubo, podklad karaoke staženej odněkud, nic moc se s tím nevymýšlelo. Všechno basic a rychle. Udělalo se asi pět věcí a někam se to tenkrát posílalo. Tuhle jedinou jsem zveřejnila na You Tube. Byť to nemá dokonalej zvuk a je to v podstatě bez efektů. Ale je to zazpívaný od srdce a s emocemi. Zrovna v tý době jsem neprožívala nejlepší období, takže ty emoce z toho jsou cítit,

Koho ze slavných chansonových interpretů, jako jsou Édith Piaf, Lucienne Boyer, Charles Trenet, Yves Montand, Charles Aznavour, Jacques Brel nebo Gilbert Bécaud, máš ty osobně nejraději?

Annabelle: Možná tě překvapím, ale vůbec nejsem typickej posluchač chansonu. Znám to, ale doma si to nepouštím, Edith Piaf mám samozřejmě ráda. Z těch dnešních zpěvaček určitě Zaz, ale ta není čistě chansonierka.

Jsem velký fanoušek Selah Sue nebo Triggerfinger. Můžeš srovnat belgickou a českou hudební scénu?

Annabelle: Musím se přiznat, že ne. Nejsem typickej posluchač, že bych věděla co, kdo zpívá a odkud je. Já toho poslouchám strašně moc od všech umělců, kteří se mi líbí. Sleduju nové trendy, jsem informovaná o dění ve scéně, sleduju novinky. Určitě znám belgickou muziku, ale nejsem žádný znalec.

Hudební spolupráce s českými i zahraničními umělci jistě ovlivní každého. Kdo nebo co nejvíc ovlivnilo tebe?

Annabelle: Toho je určitě víc, ale řeknu jméno Jaz Coleman (Jeremy „Jaz“ Coleman je frontman britské post-punkové hudební skupiny Killing Joke, zároveň se věnuje produkci klasické hudby a na svém kontě má spolupráci s předními umělci celého světa, v ČR např. ČECHOMOR, Jaromír Nohavica ad. Pozn.red.). Známe se od mých šestnácti let, jsme dobří přátelé a spolupracoval jsem s ním na několika velice zajímavých projektech. Tady doma jsem toho dělal už poměrně hodně, Hrála jsem v Českém Krumlově v divadle Doñu Annu de Ulloa v Donu Juanovi, ale i zpívala rap s s Mic-Keyem a Raazyphem v projektu Urban Robot. Rap určitě není moje parketa, je to spíš můj koníček a zábava. Baví mě to, tím spíš s klukama. Deska navíc zvítězila v žánrových cenách Anděl za rok 2015 v kategorii Ska & Reggae.

Mimo francouzštiny, kterou mluví asi 130 milionů lidí na světě, zpíváš i anglicky. Dočkáme se na desce i nějaké české písničky a který jazyk hodláš ve své tvorbě upřednostnit?

Annabelle: Moje skladby vždycky vznikají v nějakým rozpoložení. A jsou o mně. Já mezi všemi jazyky přepínám, sednu si, přemýšlím a píšu v tom kterém jazyce o svých pocitech.

Takže tě fanoušci uslyší česky zpívat pouze v chystaném projektu o Václavu Hraběti?

Annabelle: Proč ne. Tohle je pro mě zajímavej projekt, kterej mě natolik zaujal, že o tom opravdu seriozně a vážně uvažuju, Láká mě to zkusit.

Kde čerpáš inspiraci pro skládání vlastních písniček?

Annabelle: V sobě a okolo sebe. Zhudebňuju svoje emoce a zpívám svůj život. Nejdřív napíšu text a potom dodělávám hudbu. Tu následně s mým dvorním klavíristou Filipem Kaňkovským dolaďujeme, dotváříme melodie a aranže. Já mu do toho kecám, on ty nápady rozvine a z toho potom vznikají songy jako je Gabi.

Mě jsi dostala na chanson, ale další věci, které jsme si pouštěli, jsou od něj na míle vzdálené. Kam hudebně směřuješ na chystaném debutovém CD?

Annabelle: Já přiznávám, že ještě nejsem hudebně ucelená a vyhraněná. Jsem spíš šílenec, kterýho baví dělat a zkoušet spoustu věcí. Zároveň si uvědomuju, že si tě lidi hůř pamatujou, když jednou zpíváš chanson a potom jedeš disco. V tuhle chvíli to mám ale ložený tak, že to spíš bude pall mall emocí a nálad. Ale později bych určitě ráda nějakou desku žánrově, francouzsky chtěla natočit.

Single „Gabi“, respektive videoklip dosáhl na You Tube přes 12 tisíc shlédnutí za 3 měsíce, k čemuž mohu jen pogratulovat. Jaká je tvoje spokojenost s tímhle trackem po čtvrt roce jeho existence?

Annabelle: S tím klipem to bylo náročný a strašně problematický. Já jsem ho v podstatě musela přetáčet nadvakrát. Nejdřív jsem si zvolila spolupráci s lidma, kteří nakonec neodvedli úplně to, co jsem od toho čekala. Nedopadlo to dobře, ani moje okolí mi to neodsouhlasilo a nešlo se s tím ztotožnit, Tohle všechno to zdrželo o půl roku. A nakonec mě zachránil můj kamarád a fotograf Lukáš Bíca, kterej si vzal věci a ten klip jsme společně natočili během procházky po Praze za čtyři hodiny.

A tahle verze je podle tvých představ?

Annabelle: Je. Vůbec nelituju toho, že se točilo podruhý. Myslím, že v týhle verzi je zachycená i ta zoufalost spojená s tou písničkou a to, že už jsem to hrozně chtěla.

Francouzsky umím leda několik frází na hotelu, ale níže publikovaný překlad textu čtenáře přesvědčí, že „Gabi“ je píseň o samotě a ztrátě v osobním životě. Je to tvůj příběh?

Annabelle: Ano. To je můj příběh. O muži. O takovém, jako byl Pan Božský v seriálu Sex ve městě. Můj Pan Božský, co mi pletl hlavu skoro polovinu života. A tím, že jsem mu vloni tu skladbu napsala a věnovala, jsem se s tím konečně vyrovnala. Je to pro mě taková terapeutická a léčebná píseň.

Prosadit se s vlastní autorskou deskou je vždy obtížnější než producentsky vykalkulovaným projektem. Proč jsi zvolila právě tuhle pomalejší a těžší cestu?

Annabelle: Ten druhý způsob je asi rychlejší, ale já si zvolila svou cestu. Já jsem bojovník, sepranej životem a neumím se jen tak zaprodat. To je to nejjednodušší. Já cítím, že ty věci dělám správně, dělám to poctivě, s láskou, dávám do toho sebe a ten feedback vždycky přijde. Asi ne tak rychle. Ale pokud člověk přirozeně dosáhne toho, co si předsevzal, na čem dřel, do čeho vložil množství energie a peněz, cítí se báječně a má ze sebe lepší pocit.

Posloucháš rádio nebo volíš pro poslech hudby a informací jiná média?

Annabelle: Rádio neposlouchám skoro vůbec, vadí mi, že na ten obsah nemám žádnej vliv. Já jsem takovej pacient, že třeba momentálně mám v telefonu pět písniček a ty si jedu dokola určitý období. Protože se mi zrovna líbí nebo, když se je třeba učím. Takže vlastně nepotřebuju, aby do mě někdo něco hustil.

Vybíráš si do sluchátek muziku podle nálady?

Annabelle: Muziku si vybírám selektivně, určitě podle nálady. Mám ultra smutný písničky, který si pouštím při hodně blbých a stísněnejch náladách. Vybrečím se u nich a uklidní mě to.

Pojďme k další a celkem patrné zálibě. Jaký je příběh tvého prvního tetování?

Annabelle: Příběh mého prvního tetování je takovej, že já jsem chtěla kérku už od nějakých deseti let. Vzor jsem měla v dceři naší sousedky, která byla už na začátku devadesátých let poměrně dost potetovaná. Ona byla krásná a mě se to strašně líbilo. Ale nakonec jsem byla dost rozumná a na první kérku jsem si počkala do dvaceti let.

A která je to kérka?

Annabelle: Tady ta ...(vstává a ukazuje). Tenhle motiv s lilií na boku.

Je pro tebe tatoo řekněme módní doplněk nebo jsi prostě propadla kultu uměleckého zkrášlování těla?

Annabelle: Tím, že jsem si nenechala vytetovat první věc, kterou by mi nastrčili někde v salonu, ale nechala jsem kérovat až když jsem měla jistotu, že tohle přesně chci, je jasný, že to za nějakou pózu nebo doplněk nepovažuju. Nakonec ani ta první kérka není původní. Nechala jsem jí předělat a dnes je to v podstatě jeden obraz od žeber po stehno.

Myslíš, že dnešní společnost už nahlíží na tatoo jako na body art a ne jako na něco, co vždy patřilo někam na okraj společnosti nebo bylo stigmatem?

Annabelle: Mně se jednou někdo ptal, zda bych do toho šla znovu, kdybych byla čistej list papíru. Řekla jsem, že definitivně ano! Jinak je to problém skoro všude, v různých sférách. Konkrétně v České republice jsme v tom náhledu příšerně omezený. Lidi tady mají zakořeněný představy o tom, že kdo má tetování, tak musel minimálně sedět osm let na Pankráci. Bohužel mně se to stává denně, i když nechci.

Nějaký příklad?

Annabelle: Snažím se to ignorovat. Ale v podstatě pokud vejdu do nějakýho obchodu, tak se na mě nalepí nějakej checker nebo detektiv. A hlídá, jestli nekradu, nejspíš.

Na jedné straně romantická zpěvačka, na té druhé alternativní tatoo modelka. Kontroverzní , ale tím pádem přitažlivé spojení. Jak to spolu funguje?

Annabelle: Myslím, že by se tomu dalo říct zajímavá „fusion“. Určitě to není obvyklá kombinace a ani neznám mnoho dalších, kteří by se věnovali takhle odlišným uměleckým směrům a tématům. Na jedný straně ta fotografie, kde se odhaluju poměrně dost a na druhý straně hudba, která je hodně o mém nitru.

Při zběžném shlédnutí některých tvých fotografií usuzuji, že s vlastní nahotou problémy nemáš. Takže se zeptám, jaké máš při téhle práci mantinely?

Annabelle: Nemám problémy s nahotou. Nevnímám jí jako něco nepřirozeného, naopak. Už sochy v antice byla nahý a krásný a lidi se na ně chodí dívat dodnes. Lidi z toho dělají neustále nějaké tabu, kterýmu já prostě nerozumím. Při focení se jen držím svých zásad.

Ženy z vaší rodiny pózovaly už Janu Saudkovi. Jak ses k focení a modelingu dostala ty a co tomu říká tvé okolí?

Annabelle: Tak začnu tím, že moji rodiče některý moje focení úplně neschvalují. Přestože matka pózovala Janu Saudkovi. Uznávám, že jsem ten typ, který to občas záměrně maličko přežene. Jinak moje první focení, který si dodnes pamatuju, bylo když mi bylo asi deset let a fotila nás tehdy Ida Saudková.

Co ti momentálně přináší v životě největší radost a potěšení?

Annabelle: Možná to bude znít jako debilní klišé, ale největší radost a potěšení mi momentálně dělá skutečnost, že moje dcera, mí rodiče a všichni blízcí lidé jsou zdraví a spokojení. O tom, co je v životě důležitý už něco vím, a tohle jsou věci, které se nedají koupit.

A stejně tak se nemohu opomenout druhou stranu mince. Takže co ti naopak nejvíc vadí?

Annabelle: Vadí mi, jak se k sobě lidi chovají. Jak jsou k sobě neupřímní, pokrytečtí, zlí a bezcitní. Je mi to líto.

Vím, že jsi velká fanynka Járy Cimrmana. Jak jsi na tom se smyslem pro humor ty sama?

Annabelle: Absolutně skvěle (smích). Myslím, že jsem typ člověka, který si umí udělat srandu sám ze sebe, nebrat se ve všem smrtelně vážně a vtipně upozorňovat na své nedostatky. V humoru neexistují mantinely, tedy mezi přáteli. Prostě nejsem urážlivá pipina. Umím ocenit dobrý humor a zasmát se mu od srdce.

Pěstuješ nějaké další volnočasové a kulturní aktivity?

Annabelle: Miluju kino a pravidelně chodím i do divadla. Můj klavírista je herec v Národním divadle. Když se mi dostane příležitost, tak jdu ráda kamkoliv, kde to pro mě má smysl trávit čas. Chodím na hodiny zpěvu k Haně Peckové a nesmím zapomenout fitness.

Dala sis nějaké, dnes tolik oblíbené, novoroční předsevzetí?

Annabelle: Nedala a nedávám. Stejno to lidi většinou nevydrží. A já když něco chci nebo nechci, tak začnu, i kdyby bylo třetího března.

Co se musí udát ve tvém životě, abys byla na konci tohoto roku o rok spokojenější?

Annabelle: To je jednoduchý, Strašně chci dodělat CD. K tomu určitě natočit pár videoklipů. Prostě udělat dobrej materiál, aby měli lidi co poslouchat, poznali mou tvorbu a to, co ve mně opravdu je. Abych to, co dělám, nedělala jen pro sebe, ale mohla to se spoustou dalších lidí sdílet.

Annabelle - Gabi – český překlad textu

Já jsem tvoje a ty jsi můj
Tak blízko tebe a přitom tak vzdálený
Zůstáváš v mém srdci
Zpívám píseň sirén
Ztracená v oceánu emocí vše pro tebe můj modrooký princi
Snažím se tě znovu najít
Sedíme u ohně ale já z tebe cítím chlad
Jsem to vždy já kdo dělá první krok

REF: Čekám. Křičím. Sním. Modlím se, ale ty nechceš ...

Další sen o tobě probudím se ale ty tu nejsi
Smutná realita kdo ví zda vůbec existuješ
Chtěla bych jen osvobodit svoji duši , přestat cítit tu jiskru, tu mezi námi
co mě dohani k šílenství
Říkal si mi přestaň nebo zmizím, já ti nevěřila a ztratila jsem tě..

Autor: Jan Raus | neděle 15.1.2017 18:00 | karma článku: 12.47 | přečteno: 681x

Další články blogera

Jan Raus

Předvolební guláš v mediálním menu

Jako tradičně uslyšíte neslýchané, uvidíte nevídané a přečtete si neuvěřitelné.Jen si račte vybrat dle našeho gusta.Kinedryl doporučen k vnitřnímu užití dle vašeho uvážení.

12.9.2017 v 16:00 | Karma článku: 5.20 | Přečteno: 227 | Diskuse

Jan Raus

Štěpán Málek - Punk je doživotní závislost

Štěpán Málek je nejen zpěvákem a frontmanem punkové kapely N.V.U., zároveň byl lektorem vysoké školy a čím dál tím častěji se prezentuje jako malíř a akademický sochař.

4.3.2017 v 10:00 | Karma článku: 13.70 | Přečteno: 489 | Diskuse

Jan Raus

David Cajthaml - Erotické snění s trochou dekadence

Je těžké určit, ze všeho, co David Cajthaml dělá, čím je pro umělecký svět nejvíc. Zda básníkem a spisovatelem, nebo grafikem a malířem, či snad hudebníkem.

3.2.2017 v 11:33 | Karma článku: 11.54 | Přečteno: 315 | Diskuse

Další články z rubriky Kultura

Karel Sýkora

Moudrý citát CII.

Citát je doslovné znění z díla spisovatele, anebo doslovně zopakovaný výrok. Slouží k vysvětlení nebo potvrzení vlastního názoru. Při citování se uvádí jak autor, tak i dílo v kterém se výrok objevil.

22.9.2017 v 11:33 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 0 |

Štěpánka Bergerová

Na houpačce s Martinem Němcem

aneb rozhovor s výtvarníkem, hudebníkem, kapelníkem a výhradním autorem rockových skupin Precedens a Lili Marlene, k právě probíhající výstavě ON THE SWING v galerii Na ochozu Vřídelní kolonády v Karlových Varech,

22.9.2017 v 10:30 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 42 | Diskuse

Karel Sýkora

Je dobré znát svou historii, aneb před 334 lety byla Evropa zachráněna před Turky

Před 334 lety byla Evropa zachráněna před Turky. Více než 130 tisíc Osmanů a jejich spojenců tehdy obléhalo Vídeň. Pokud by padla, otevřela by se Turkům cesta dál do střední Evropy.

21.9.2017 v 13:27 | Karma článku: 22.64 | Přečteno: 464 |

Karel Sýkora

Zygmunt Bauman – Všichni žijeme v Utopii

Zygmunt Bauman byl polský sociolog světového věhlasu. Narodil se 19.listopadu 1925 v Poznani, od roku 1971 však žil ve Velké Británii.

21.9.2017 v 6:56 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 63 |

Ondřej Slanina

Kauza Obnova Mariánského sloupu v Praze

Minulý týden se na pražském Magistrátě projednávaly dvě petice vyjadřující stanovisko k obnovení raně barokního Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze.

20.9.2017 v 10:55 | Karma článku: 16.31 | Přečteno: 363 | Diskuse
Počet článků 62 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 635

občan ČR, zaměstnanec Českého Rozhlasu, volný novinář při SN ČR, redaktor Divadelních Novin, Media Relationship manager v 4UM z.s, spolupořadatelfestivalu Strakonice nejen sobě, textař a zpěvák kapely Z ničeho nic



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.