Za pár dnů, přesně 13. června, uplyne 76 let od narození básníka a bluesmana s duší načichlou Ginsbergem. Jmenoval se Václav Hrabě.
Jako člověk, muzikant, který píše texty k hudbě nebo chcete-li textař, mám k poezii víc než kladný vztah. Na rozdíl od písňových textů není poezie striktně vázána takty nebo počtem dob, tedy alespoň v některých z jejích forem, a dává plně prostor pro jazykové dílo, které se od běžné mluvy odlišuje používáním uměleckých prostředků jako jsou rým, rytmus, metrum, obraznost nebo symbolika. Přesto existují básníci a básnířky, jejichž poezie hudebníky přímo fascinuje a pobízí je k jejímu, stylově a žánrově různorodému, zpracování. Jen v naší kapele jsme za 26 let existence zhudebnili verše Jiřího Žáčka, Marie Poznaňské, Jaroslava Seiferta, Ivana Wernische nebo nositele Pulitzerovy ceny Theodora Roetheho. Pokud bych měl ovšem vybrat jednoho jediného básnického krále, potom nemusím dlouho váhat. Už jméno jednoho z nejslavnějších příbramských rodáků označuje hodnost příslušníka vyšší šlechty. Ano, tím mým vyvoleným je básník a významný představitel tzv. beat generation v Československu, Václav Hrabě.
Klasiku z desek Vladimíra Mišíka, jakou jsou songy Variace na renesanční téma, Ty II., Jam Session, Tma stéká do kaluží nebo Kdybych už měl umřít, asi netřeba mnoho představovat. První jeho zhudebněné texty jsem na vlastní uši slyšel v roce 1990, kdy je prezentovala strakonická kapela The GIED ústy tehdejšího frontmana Ivana Křešničky. A jistě bych mohl ve výčtu muzikantů a kapel, které kdy verše „Máchy v texaskách“ použili pro své písně nebo je zhudebnili, pokračovat. Hrabě byl nejen básník. Byl i muzikant, básník – písničkář, trochu anarchista, špetku bluesman s duší načichlou Ginsbergem, autor mnohých nesmrtelných veršů plných bolestné pravdy, touhy a nezničitelné naděje. To, co dělá pro hudební skladatele či autory hudby z jeho veršů velké lákadlo, je volný verš, kterým jsou jeho básně psány.
Václav Hrabě za svého života (zemřel v pětadvaceti letech v roce 1965) nevydal jedinou básnickou sbírku. Na postupném zveřejňování jeho tvorby měl a dodnes má hlavní podíl doyen české poezie, recitátor, divadelník, kulturní publicista a redaktor, herec, moderátor a vysokoškolský pedagog Miroslav Kovářík, který byl zároveň editorem prvního knižního výboru básníka. Do širokého povědomí se Václav Hrabě dostal zejména díky usilovné snaze a práci Mirka Kováříka a editorské činnosti Jaromíra Pelce.
V rozhovoru pro Mladou Frontu Dnes v roce 2001 Mirek Kovářík mj, uvedl:
MFD: Každopádně teprve po Hrabětově smrti si všichni uvědomili rozsah jeho básnického talentu…“
MK: „Jakpak všichni? Kdo ho kromě pár přátel z Violy znal? Dneska se k němu hlásí kdekdo.
V 60. letech se Hrabě programově přednášel jenom v mém litvínovském divadle. My jsme
z něj udělali generační ikonu a první neoficiální sbírku jsme mu vydali jako program našeho
představení. Tři měsíce po Hraběti zemřel mladý básník Ladislav Landa, ale ten neměl
svého oddaného interpreta, toho psa, co se pustí po stopě. Proto se nikdy nestal příliš
známým. Tvrdošíjně jsem Hraběte prosazoval a mám radost, že se mi podařilo strhnout lavinu
dalších nadšených šiřitelů.“
Ke svým vzpomínkách dodal: „Václava Hraběte jsem poznal za jeho života jen jaksi mimoděčně – na chodbách pedagogické fakulty a společných seminářích, ale to jsem si uvědomil až dodatečně. Když mě pár měsíců po jeho smrti přihrála více méně náhoda opisy jeho básní, rozhodli jsme se je provést jako představení, jako jisté rekviem, přesně na rok a den po odchodu básníkově, v březnu 1966.“
V souvislosti s odkazem a popularizací díla básníkova musím uvést další jméno - Ivan Rajmont. Právě on přivezl opis jeho textů do Litvínova v roce 1965. Litvínovské Docela Malé Divadlo, věnující se především hudebním produkcím doplněným poezií, se s příchodem Mirka Kováříka transformovalo ve významnou malou scénu využívající podobných principů jako ostatní divadla malých forem - negaci oficiálního pojetí interpretace poezie, které propagovalo uhlazený přednes bez osobnostního přínosu interpreta.
Tvorba Václava Hraběte úzce souvisela s jazzovou a bluesovou hudbou. Sám se učil hrát na několik hudebních nástrojů a koncertoval se studentskými kapelami, proto symbióza hudby a jeho veršů nepřekvapí. Jedno čerpá ze druhého a vzácně harmonicky se doplňuje. Pokusy o včlenění Hraběte díla do historického kontextu české poezie před rokem 1989 probíhal tu a tam nesměle v různých tiskovinách (za tuhé normalizace v roce 1975, na který připadlo desáté výročí jeho smrti, o něm v žádných novinách nebo časopisu nevyšel ani řádek), jeho sbírky vycházely sporadicky v malých nákladech a tak se na šíření Hraběte odkazu, mimo několika divadelníků, podíleli převážně právě hudebníci a muzikanti. Hrabě s Františkem Gellnerem totiž splňovali vytvořený předobraz poetického rebela, plného citového strádání, utápění v alkoholu, v manifestačním odporu k tehdejšímu světu a v nenaplněném hledání pravdy či smyslu takového života. Lze ho označit jako jednoho z nejvýraznějších básníků beatové a československé bigbeatové generace. Bluesový hrabě nejen své generace.
Ať jste jeho příznivcem nebo odpůrcem, jeho básně přetrvaly šest dekád a jeho jméno, ale i dílo, dobře znají i dnešní mladí lidé. Nejspíš i proto, že Václav Hrabě psal své verše (nechtěně či vědomě) pro obyčejné lidi svojí doby, ke kterým se wolkerovsky hlásil. Byl básníkem, který poetizoval nejprostší věci a jevy lidského života, snažil se umělecky identifikovat s Majakovským, Gellnerem nebo Villonem. Sám se stylizoval do role outsidera, člověka vědomě stojícího na okraji „spořádané“ společnosti a svou poezii nepsal pro „pasáky poezie a koštéry metafor“. Těžko spekulovat, jak by vypadal jeho život a kariéra nadějného básníka po srpnu 1968, ovšem velké iluze si o jeho nenaplněném osudu nedělejme. Tehdejší nomenklatura s ním nesouzněla ani jako s mrtvým. Jaký byl skutečný život tohoto českého beatníka, to se snaží popsat ve své knize„12 taktů pro Václava Hrabě„ Jiří Žák. Kniha vyšla v roce 2010, ovšem nejedná se čistě o odbornou publikaci. Naopak v ní Žák rozkrývá různé zajímavosti a popisy událostí z jeho života.
Pondělní nedožité 76. narozeniny Václava Hrabě mohu nejlépe připomenout jakoukoliv jeho básní. Což je pocta, kterou by kvitoval asi každý básník či autor.
.
Václav Hrabě - Ty
To není alej kaštanů které kvetou
to není zástup andělů s myrtou
to je noc
Modrá a bílá
Na Vltavě zamrzly lodě a svatební kytice
Máš oči jako tabák
A stromy na podolském hřbitově
jsou cypřiše a stříbrné štiky
Jednou jsi řekla: "Já si tě najdu"
Je noc
Modrá a bílá
Kouř u stropu se chvěje jako tvoje ruce
V bytě nad námi někdo poslouchá Händla
slyšíš
"Vodní hudba"
napudrované růže
v téhle zimě
to je ale nerozum že?
Máš oči jako tabák
Bojím se abych to všechno nezkazil
nějakým překrásným gestem
Až půjdeš zítra ode mne
potkáš paní domácí jak se vrací
s masem na neděli
bude se divit že jsi tak mladá
a už se touláš po nocích
Pak si řekne že jsou tím stejně vinni
komunisti
"Podolí není Montmartre" upozorní mne jemně
inženýr z prvního patra
Dáma v tramvaji se ušklíbne
protože budeš hrozně moc vonět kouřem
Bude ráno
Střízlivé
šedé a moudré jako vlasy mého otce
Málokdo si všimne
že máš oči
jako tabák
