Petr Hošek - Prostě "propařenej" život

Na kdyby se v životě nehraje a je to asi dobře. Kdyby ryby byly na suchu, nemusely by se chytat v rybníce. Nemám kdyby rád, ale minimálně kdybych nebyl lempl ....  No asi tak nějak :-)

Kdybychom se všichni lépe domluvili, mohl proběhnout koncert kapel PLEXIS, APPLE JUICE a Z NIČEHO NIC už před dvěma roky (viz plakát níže). A další kdyby značí, že kdybych nebyl lempl, rozhovory s Petrem Hoškem z PLEXIS a s bubeníkem APPLE JUICE Honzou jste si mohli přečíst o pár měsíců dřív.

Ale razím heslo, že lépe později než nikdy, takže povídání se dvěma nejen generačně odlišnými muzikanty a punkery přináším tak trochu na omluvu se zpožděním, k čemuž rád připojím pozvání na sobotu 30.května do Kulturního domu v Soběšicích. Obec Soběšice, kterou zmiňuje ve svém díle i Karel Klostermann ve svém románu „V ráji šumavském“ se nachází v okrese Klatovy, na hranicích kraje Jihočeského a Plzeňského. A díky organizátorovi celé "odsunuté" Old School Party, baskytaristovi strakonické kultovní HC party DELUSION, Mílovi Uhříčkovi , budete moci vidět a slyšet kvarteto kapel, které tady už pár let „votravujou“. PLEXIS, ZNOUZECTNOST, APPLE JUICE a Z NIČEHO NIC je snad záruka toho, že nějaký punk rock uslyšíte.(https://www.facebook.com/events/813688278685035/ )

 

 

Petr „Sid“ Hošek – PLEXIS: Prostě "propařenej" život

Petra Hoška jsem poprvé potkal na pódiu v roce 1990, když jsme poprvé hráli se Z NIČEHO NIC s PLEXIS, tehdy ještě s Honzou Juklem alias Johny Chaosem a Ádou Vitáčkem, trochu mu záviděl o čtyři roky později, kdy s PLEXIS předskakovali v pražské Lucerně mým oblíbeným RAMONES, něco málo s ním „odseděl“ v jedné úžasné vinotéce na Žižkově či v neblaze proslulé leč kultovní „vinárně“ U sudu“ ve Vodičkově ulici – no léta běží.

Jsi otec i matka PLEXIS, kdy to všechno vzniklo?

Petr: No letos je to přesně 31 let, někdy na jaře v roce 1984.

Když se tak podíváš zpátky a zhodnotíš svůj život, který jsi věnoval punku a kapele, jsi s tím vším spokojen a naplněn?

Petr: Já nerad hodnotím, protože jak člověk furt paří, tak si moc nepamatuje, co bylo včera. Tak že já si nějak vůbec nic nepamatuju. Prostě propařenej život.

Propařenej život zní nebo může znít, pro někoho jako super život…

Petr: (smích) No jak pro koho. Pro někoho to je třeba i nesnesitelný, náročný.

Pohybuješ se dost výrazně v punkový komunitě přes třicet let. To už je doba na určité srovnání, né?

Petr: Bylo to úplně jiný. Dneska se hraje v podstatě furt, tenkrát to bylo třeba jen pět koncertů za rok a byli jsme ještě rádi. Když třeba nějakej mánička udělal svatbu a pozval nás, tak se mu hrálo ve stodole nebo po hospodách. Bylo to úplně jiný a mělo to svý kouzlo.

Myslíš, že ta scéna před rokem 89 měla nějaký politický postoj, že člověk svou muzikou rebeloval proti systému? Zatímco dnes se s ním spíš „veze“ nebo koexistuje?

Petr: No, asi určitě ano. My jsme ale nebyli nikdy politická kapela. Nám šlo o to, že jsme se rádi potkávali, máničky, pankáči. Tenkrát tyhle partičky hodně držely při sobě. Těch stylů bylo hodně, ale depešáky jsme moc rádi neměli. Spíš jsme se bratříčkovali s máničkama, protože s těma jsme seděli v hospodě.

Kdo píše texty Plexis?

Petr: Z 99 procent já.

Inspirace?

Petr: Vinárna U sudu (smích).

Tak to je super inspirace. Kdy, jak a proč tě oslovil punk?

Petr: Nedávno jsem nad tím přemýšlel. Teď je to přesně 34 let, co mě oslovil punk. Co jsem na sebe oblékl první sáčko a připnul si nějakou placku. Punk jsem tenkrát poslouchal a strašně mě to ovlivnilo. Líbila se mi jeho jinakost. Proti ostatním kapelám, které měly desetiminutové songy, když do toho vlítli pankáči s tříminutovýma písničkama, tak to byl přesně takovej nářez, který sem k životu  potřeboval. Můj život je autodestrukce. Poslední dobou mě ale rozmařilej život začíná dohánět. Mám nějakou cukrovku posranou a měl bych to omezovat, ale poctivě na to seru.

Co ty a John Simon Ritchie známější spíše jako Sid Vicious?

Petr: Sid ovlivnil celý můj život. Byl to pro mě jedna ze základních postav punk rocku, i když žil jen 21 let. Stačil udělat slušnej bordel a v podstatě neznám jinýho pankáče, který by byl až takovou ikonou. Spousta lidí na něj nadává, že byl smažka a bla-bla-bla, ale stejně jako prvního vnímali jeho, myslím.

A ohledně údajné vraždy Nancy, máš na to nějaký svůj názor?

Petr: Nemám, nemám… Nechci nikoho soudit. Když člověk neví pořádně, co se tam stalo a neví to vlastně nikdo, nemám právo nikoho soudit. Ale myslím si, že ji nezabil. I o tom zpívám, mám o tom písničku.

Honza, APPLE JUICE : Rytmus se dá nádherně naučit

Prapočátky téhle kapely hledejme v roce 1999, jediným původním členem současné sestavy je kytarista a zpěvák Dušan Lébl, já jsem si ovšem krátce povídal s bubeníkem Honzou alias Jeníkem, který mimo kapely SPÍNACÍ ŠPENDLÍK, BURNINGS STEPS nebo TALES OF ERROR obsluhuje bicí i u APPLE JUICE a také vyučuje hru na bicí za Základní umělecké škole.

Řekni mi něco o vás. Všichni znají Dušana coby nositele APPLE JUICE, jak Tobě „chutná“ jablečný džus?

Jeník: Co bys jako chtěl vědět? Já bych řekl, ať se podíváš na stránky a budeš všechno vědět. Nebo ať přijdeš na koncert. Tak stránky…Hm, protože jsme zapomněli heslo, tak už asi stránky nemáme. Ale jinak to bylo applejuice.cz. Pak asi Bandzone a Facebook, bandzone.cz/applejuice a na FB máme neustále nové fotky .

Může být snem malého kluka chtít mít jednou svoji kapelu? Nebo to na člověka přijde až později?

Jeník: Od mala jsem muziku poslouchal a můj táta hraje barovky. Takže já vždycky věděl, že chci hrát koncerty. K tomu punku jsem přišel tak ve 14 až 15 letech, když jsem začal poslouchat Plexis, Do Řady a takový ty kapely.

Ty učíš na ZUŠ, co si myslíš o uměleckém školství, o FAMU, DAMU nebo Konzervatoři? Když ty vyučuješ, učíš klasicky podle osnov?

Jeník: Já bych to vnímal tak, prosím tě, že je důležité dát dětem techniku a obecný vhled do muziky, s tím že oni si musí pak načerpat své věci odjinud. To jako k tomu celkovému vzdělání. Pokud budou mít techniku, budou si moc zahrát, co budou chtít, že jo, dřív nebo později, protože budou vědět jak cvičit a tak. Ale vím, že určitě jsou školy soukromého charakteru, který produkují totálně nešikovný lidi. Zmetky.  Lidi, kteří mají pouze papír a pak si myslí, že můžou konkurovat profesionálovi. Já chodím do Teplic na konzervatoř, která je státní a podle mě máme jedno z nejlepších bubenických oddělení. Já si myslím, že by lidi měli spíš chodit do těch státních škol, které jsou líp hlídaný a nejde tam o to kolik zaplatíš, ale spíš o ten talent a píli. Ale je na každém, aby opravdu šel a zajímal se víc o to, co chce dělat a v čem se zdokonalovat. Já těm dětem vštípím nějakou techniku, u toho jsem docela zlej a pak se jim snažím ukázat od každého žánru a hudebního stylu něco. Aby se oni sami našli a mohli se rozvíjet.

Řekni jen obecně, jak je těžké člověka naučit hrát na bicí? Setkáváš se s lidmi, co talent nemají a přesto chtějí hrát?

Jeník: Setkávám se s dětma, co absolutně nemají rytmus, a zjistil jsem, že rytmus se dá nádherně naučit. Je to teda dřina, ale mám žáka, který ze začátku nedokázal ani pokyvovat hlavou do rytmu k písničce a do dvou let už chytí rytmus jakékoli písničky. Ale nikdy z něj nebude profík, to vím. Mám 23 žáků a z toho mám ultra talentované tři a rozhodně jim ukazuju, co se dá cvičit nebo nějaký technický věci. To se těm dětem většinou tak líbí, že je to navnadí. Pak vždycky začnou hodně cvičit, prostě se musejí nějakým způsobem motivovat. Já jsem mladej kluk a na ně působím výborně. Žáci mi tykají. Ty děti si užívají, že si se mnou můžou popovídat. A já zase to, že je můžu něco naučit.