Rudé Právo vs. Svobodná Evropa?

Mezinárodní den svobody tisku má připomenout, že média by celosvětově měla být svobodná a nezávislá, zároveň si připomínáme důležitost informací, hlavně těch relevantních a nezkreslených pro dnešní svět. 

Připomínáme ho 20. dubna a 3. května. V časech připomínání dnů svobody tisku s mottem "Není žádná svoboda bez svobody tisku" rád přidám jeden výrok Karla Kryla :
"Kámen úrazu je, že lidé tak podléhají blbství ; blbství zprava, zleva, ze středu nebo zepředu. Lidi by neměli zapomínat na vlastní přesvědčení a mozek. Když mluví nějaký debil, nepřebírat jeho debility,, 

Začněme namátkou tím, že tlak politické a jiné lobby dnes běžně funguje už na úrovni regionálních periodik „okresního formátu“. Volně přejděme k faktu, že někteří žurnalisté mají vycejchovanou značku nebo naopak status „nepovoleného a zakázaného novináře“. Doplňme postřeh, že novinářskou obec všeobecně a dlouhodobě degradují i prezidenti Klaus se Zemanem (kteří neváhají použít silných slov,že?) do pozice zločineckých a spikleneckých sekt. A úvodní rozpravu zakončeme konstatováním faktu, že téměř veškerý tisk, který lze koupit na novinových stáncích po České republice je v Babišových, německých, či jiných zahraničních rukách. Je jen na našem posouzení, zda média v ČR fungují jako čtvrtý pilíř demokracie.

Asi mohu začít tím, že k napsání tohoto textu mě po delší rozvaze „dovedly" dvě věci. Seznam odešlých novinářů z českých médií na různých úrovních a z rozličných důvodů a anketa Rádia Impuls, ve které se prostřednictvím nenucené rádiové „ankety“ kdosi nebo za kohosi ptal, zda „Ob(v)čané souhlasí s koncesionářskými poplatky pro veřejnoprávní média, tj. pro Český rozhlas a Českou televizi.“ Nic překvapivého, pokud připomeneme fakt, že právě s těmito médii ukončil prezident republiky spolupráci a jeho „rozumy“ můžete poslouchat na komerčních stanicích Frekvence 1. Jelikož moje babička (a nejen moje) říkávala: To musí bejt pravda, říkali to v televizi a dovolím si tvrdit, že stejný mechanismus spolehlivě funguje stonásobně s větším efektem i dnes, rozdělme malý, český mediální trh  podle několika základních kategorií a obecných měřítek. 

Veřejnoprávní a soukromá média

Začněme těmi veřejnoprávními médii. Jsou zřízena zákonem z roku 1992 o Českém rozhlase a České televizi (a ČTK), který specifikuje jejich fungování a programovou strukturu. Obě média mají mimo zábavy občana informovat, vzdělávat ve všech směrech a vůbec působit vyváženě a seriózně, pracovat coby média veřejné služby (PSM - Public Service Media). To, jak se jim tohle daří je věc širší diskuze a lze na jejich fungováním v přenesené formě „naroubovat“ Paretovo pravidlo (podle italského ekonoma a sociologa Pareta) hlásající, že malý počet zákazníků odebere většinu toho, co jste připravili. Na většinu pak zbude málo – ale paradoxně to nevadí, protože na obou stranách se vždy dosáhne sta procent: Nebudete mít jen tak více velkých odběratelů služeb, a většina drobných odběratelů nebude chtít odebírat víc. A to tak trochu lze analogicky použít v případě našich, ale i zahraničních veřejnoprávních médií.

Nicméně zpět k termínu veřejnoprávní. Znamená to, že instituce je relativně nezávislá. Což by jí mělo do jisté míry garantovat to, že jí na provoz nepřispívá stát, ale každý občan této země vlastnící v podstatě cokoli hrající a nově povinně platící koncesionářské poplatky. Ekonomové asi namítnou, že je to de facto daň, kterou nařídil stát, ale prosazování jejího výběru zatím nenese stopy tradiční represe, tím spíš, že výběr koncesionářských poplatků má Česko jeden z nejvyšších ze zemí EU. V sousedním Německu funguje poplatek, který od ledna 2013 se již nevybírá za vlastnictví rozhlasových a televizních přijímačů (a zařízení schopných příjmu R a TV vysílání), ale jako paušální příspěvek na vysílání veřejné služby, které musí platit každá domácnost. Mediální systém v Německu je nepoměrně složitější,SRN je federací šestnácti spolkových zemí s různým stupněm podílu řízení státem, ovšem ve většině jsou členové různých rad jmenováni do nehonorovaných funkcí s přiznanou náhradou nezbytných výdajů. Na ostrovech se pomalu schyluje k přechodu na „německý model“ paušálního poplatku všech, ačkoliv systém správy a kontroly britské BBC se odlišuje od jiných evropských modelů, neboť funguje v jiném právním systému vycházejícího z common law a založeného na precedentech a tradicích zdejšího demokratického systému. Řídícím a dozorčím orgánem je jmenovaná rada BBC Trust, členové Trust musí hájit veřejný zájem a chovat se podle sedmi zásad výkonu veřejné funkce, které jsou standardem britského politického života. To jen pro vaši představu.

Takže ekonomickou závislost na lobby lze považovat za ten menší problém. Ten větší je ten, že  média veřejné služby „řídí a kontroluje“ Rada pro rozhlasová a televizní práva. Do tohoto orgánu jsou radní navrhováni jednotlivými stranami a její složení zcela nepochybně může ovlivňovat jejich chod nebo směřování, V této poloze je určitá manipulace a průnik politické či jiné lobby možný.Má-li parlament ve věci médií tak velkou moc, nejedná se nejspíš o korporátní systém, který jsme si původně vzali v Čechách za vzor, nýbrž o systém o parlamentní. V dokumentu EBU čteme : "Veřejnost je nejen příjemcem vysílání veřejné služby a jeho plátcem, ale také jeho kontrolorem. Co taková kontrola veřejnosti znamená? Zástupci veřejnosti by měli mít možnost zjišťovat, zda organizace veřejnoprávního vysílání skutečně naplňuje své poslání veřejné služby tím nejlepším možným způsobem." Tento obecný postulát naplňují jednotlivé země nejrůznějšími způsoby a i v déle trvajících demokraciích fungují veřejnoprávní média, která jsou placena pouze z rozpočtů ministerstev, zřizována vládami, řízena politiky obsazenými radami nebo jinými komisemi. Ty by měli dohlížet na programové i finanční aspekty veřejné služby v různých rozsazích pravomocí podle příslušných zákonů nebo zřizovacích podmínek. V roce 2008 Parlamentní shromáždění Rady Evropy do své rezoluce o kritériích práce médií v demokratické společnosti zařadilo, mj., tyto odstavce:"8.20. veřejnoprávní vysílatelé musí být chráněni před politickým vměšováním do svého každodenního rozhodování a do své redakční práce. Vrcholné řídící funkce by neměli zastávat lidé se zjevným napojením na politickou stranu;

8.21. veřejnoprávní vysílatelé by měli stanovit zásady chování žurnalistické práce a redakční nezávislosti na politickém stranění;"

Financování institucí veřejné služby je poněkud svázáno, přesto zákon umožňuje vysílání a příjmy z reklamy. Což je samozřejmě jedno z jablíček sváru, protože na velmi omezeném reklamním trhu potřebují své zákazníky především média soukromá, kterých je i přes pravidelné a nutné selekce převážná a možná i zbytečně velká většina. Proto se soukromá média obecně spíše soustřeďují na grafy a tabulky sledovanosti, posluchovosti nebo četnosti v neutuchající válce o inzerenty a posluchače. Kvalita vysílání a projevu, koncepční dramaturgie nebo investigativní žurnalistika jsou momentálně na ústupu nebo dávno v ilegalitě, byť právě kvalitou moderátorů, výběrem hudby a témat by se měla o konečného „zákazníka“ ucházet. Ačkoliv všem soukromým subjektům nikdo nekontroluje, zda "poskytují objektivní, ověřené, ve svém celku vyvážené informace pro svobodné vytváření názorů. Na tomto kolbišti rozhoduje jen zisk.

„Bulvární“ a „nebulvární“ média

Odkud kam se dnes rozkládají hranice bulvárních médií není již zcela patrné. Média, hlavně ta audiovizuální,v nichž hrají klíčovou roli emoce, krev, sex nebo „horká aktualita“ (jejíž význam klesne dříve než se přihlásí z místa činu „náš zpravodaj“ z vedlejší režie..) stále v ratingu válcují ta veřejná, kterým některé „nezáživné“ a tudíž komerčně nezajímavé vysílání nařizuje zákon nebo ta, za kterými nestojí obrovské finanční skupiny nesídlící na našem území. Všechna tzv. nebulvární média s tím  nadále „bojují“, jelikož pomyslný „boj o koláč“ sledovanosti a neúprosné podmínky reklamního trhu jsou dnes více hnacím motorem než novinářsky pečlivá, analytická a vyvážená žurnalistika. Zvyšují dávky provinčnosti, objevují funkčnost navozování paniky a skandalizace ruku v ruce s personalizací, populismem, povrchností, negativismem, jednoduchostí, jasností, vytvářením „celebrit“ ,i  podbízení se konzumentovi.O tzv. seriózní tisk poklesl zájem od roku 2008 o 15 %, o bulvární deníky a jejich přílohy pak o 22 %. Navzdory opakovaným tvrzením některých zástupců bulvárních periodik, jak vysoká je po této kategorii poptávka, sledují všeobecně Češi bulvár méně a stále častěji si vystačí se společenskými rubrikami seriózních nebo spotřebitelských titulů či pořadů..I to je důsledek, že se nůžky spíše svírají a rozdíly poněkud stírají.Stejné tipy pořadů podle „světově osvědčených modelů“ na všech kanálech televize či rádií nebo 20 dívčích časopisů o tom samém vycházející každé pondělí asi není to, po čem by každý z nás toužil. A co se tištěných denních médií týče - za kilo papíru dostanete ve sběrných surovinách pakatel a stejně dobře zapálíte v kamnech Bleskem jako Mladou frontou.

„Závislá“ a „nezávislá“ média

Svoboda tisku ve světě v roce 2014 celkově prudce klesla, to vyplývá z letošní zprávy organizace na ochranu práv novinářů Reportéři bez hranic (RSF). Mezinárodní organizace RSF se sídlem v Paříži vypracovává výroční žebříček na základě sedmi kritérií: míra násilí vůči novinářům, rozsah pluralismu, nezávislost médií, podmínky pro práci novinářů, právní rámec, transparentnost a infrastruktury médií. Česku patří v žebříčku 13.místo. Ale třináctka je v mnoha regionech světa považováno za nešťastné, že?

Svoboda projevu by měla být co nejširší. A to se v Čechách spíše neděje. Korektnost a relevantní, nezkreslené informace jsou spíše určitě v českých médiích na ústupu.. A to nejen z ekonomického pohledu do červených čísel téměř všech tištěných médií. Když si ve třetím nejčtenějším deníku vlastněném Andrejem Babišem přečtete výsledky ankety o nejzdravější jídlo na českých stolech, kterým je – světe div se „poctivé vodňanské kuře“ patřící ovšem rovněž do kurníku pana vicepremiéra, jen vám dojde, že dnešní MfD je dost často jen hlásnou troubou ANOFertu než respektovaným celorepublikovým deníkem s přílohou. Ostatně pokles prodeje o 34% za posledních šest let jasně signalizuje, že MAFRA přináší Babišovu impériu jinou přidanou hodnotu. Ostatní média, včetně těch veřejnoprávních na tom ovšem nejsou o moc lépe. I tolik „národem milovaný Blesk“ spadl o 24% a tak se mírným nárůstem o zhruba 11% může pochlubit jen Metro, které je ovšem zdarma. Čísla ČT a ČRo jsou relativně vysoká, ale zahrnují více programů a celorepublikový dosah. Odchody Martina Veselovského a Daniely Drtinové z ČT, Filipa Rozinka z Českého rozhlasu nebo jiných šéfredaktorů velkých mediálních skupin spíše nasvědčují tomu, že se tolik neuchopitelná svoboda tisku a médií pomalu přesouvá směrem pryč. Jak od institucí, které by jí měli podle svých kodexů a za poplatky svých koncesionářů hájit a být jejím garantem, kterým je ovšem orgán, kde má mandát politiků legitimitu než mandát odborníků, (prý proto, že vyšel z voleb) tak od těch, které se v podstatě nemusí řídit ničím z uvedeného. Mě osobně přesun publicistiky a žurnalistiky na platformu internetu a nových, interaktivních médií nevadí, takže počiny jako např. DVTV vítám s otevřenou náručí. Ale je jasné, že si ještě dlouho televize, rádia a tištěná média podrží status „dojných krav a mrtvých psů (kterými se ale dá stále vrtěti)“ a nositelů možných manipulací a selekce informací, které propustí do éteru.

„Zakázaný“ a „volný“ novinář

Začněme tím, že si připomeneme etický kodex média a redaktora, který vychází ze zásad Mezinárodní federace novinářů z roku 1954 a rezoluce Rady Evropy. Zmiňuje odpovědnost za pravdivost, specifikuje práci se zdroji, dbá respektování soukromí, definuje vztah k politickým stranám a vymezuje vystupování v jiných mediích, reklamách a jiných, komerčních aktivitách, stejně jako určuje dvě paralelní nezávislé struktury média:“ředitelské“ a „redaktorské“. A přiznejme možnost, že diplom ze žurnalistiky není zárukou dobře, korektně a profesionálně zpracované, poctivě (i slovesně) odvedené práce ani zárukou dobrého novináře. Ovšem ani ten „špatně“ píšící novinář, ať z redakce nebo na volné noze, by neměl obdržet nálepku ZAKÁZANÝ – před třiceti lety možná, ne však v roce 2015. Přesto přichází do redakcí z různých radnic, úřadů či ministerstev doporučující dopisy či emaily upozorňující na nevhodnost způsobu prezentace této nebo jiné věci tím konkrétním novinářem a v lepším případě je v další větě vysloveno přání, zda by se toho či onoho mohl chopit někdo jiný (čti tvárnější či loajálnější).. Jelikož jsem měl tu možnost trochu poznat českého novináře, režiséra a dokumentaristu Vladislava Kvasničku, jehož vyprávění začínám brát čím dál tím vážněji s postupujícím časem, chápu, že šťourat do některých témat zavání od samého začátku malérem (a někdy to je lepší opravdu nechat být) je jako dráždit chřestýše bosou nohou. Všichni o počasí, vaření, zahrádkaření a lásce psát nemohou, několik světlých výjimek zcela určitě najdeme i u nás a prozatím se v našich končinách novináři „neztrácí“ jako v ulicích Minsku ani zvěrsky nepopravují

Termínem „volný“ novinář  rozumějme to, že dotyčný je členem nějaké sekce Syndikátu novinářů ČR, ale píše svůj „volný“ a většinou ucelený výběr témat či okruhů pro různá periodika, mnohdy i za honoráře. Tím spíš, pokud si svá témata „volí“ s nějakým záměrem. Záměry nemusí být vždy jen ušlechtilé, ovšem tzv.“psaní na objednávku“ spíše hledejme u větších redakcí s přilehlým inzertním oddělením. Redaktor - zaměstnanec konkrétního média většinou postrádá nepopiratelnou výhodu výběru téma, práci má stanovenou rubrikami, editorem a leckde i majitelem a určujícím faktorem pro jeho práci je poptávka po senzacích a honba čtenářsko-diváckého stáda do ohrad inzerentů. Redakční – tvůrčí a kreativní porady, které jste doposud viděli ve všech seriálech (např. Redakce) zabývajících se prácí v médiích si přidejte ve svých seriálotékách do škatulky sci-fi.

Občanská (ne)odevzdanost a (ne)informovanost jsou dnes rozhodně stále na pořadu dne. Politika je marketingovou záležitostí ve které rozhodují peníze, jak vydané tak hlavně získané a to v jakékoliv podobě či časovém horizontu. Těžko můžeme navázat či spíš začít s demokratickou tradicí svobodného tisku při současném stavu celé společnosti, Po čtyřiceti letech bipolárního informačního světa „Rudé Právo vs. Svobodná Evropa“ spíše dnes trpíme nesmyslným nadbytkem mnohdy protichůdných informací ve kterých se lze jen obtížně orientovat a s tím spojenou zjevnou leností a pohodlností hledat ty, které se nám zdají relevantní nejvíce.